Jaký by měl být? V prvé řadě normální, neměl by exhibovat. Neměl by se vracet bezdůvodně do minulosti a vulgárně ji interpretovat. Mělo by být čitelné, že vznikl v této době.

Při jeho navrhování je třeba nezapomínat, že dům je v prvé řadě úkryt před nepohodou a nebezpečím, nikoli akvárium, nebo socha. 

Neměl by se stát nezvládnutelným břemenem pro uživatele jak z hlediska budoucí údržby, tak z hlediska budoucích oprav a jeho provozu.

Měl by být navržen a konstruován tak, aby rovnoměrně stárnul a mohl se jednoduše udržovat a opravovat, aby jednotlivé prvky a řešení měli podobnou životnost a aby jeho vlastní konstrukce umožnila v budoucnu jeho generační obnovu a úpravy, protože v našich krajích nelze předpokládat výstavbu domu na jedno použití jak z hlediska tradic, finančních důvodů, tak i zdravého rozumu.

Dům by měl být navržen tak, aby náklady na jeho vytápění v zimním období, náklady na zamezení jeho přehřívání v létě, a náklady na běžnou údržbu, byly co nejmenší a v souladu s jeho standardem.

Samozřejmě by měl vyhovovat uživateli, měl by ho kultivovat, měl by mu sloužit. Možností je mnoho, inspirovat se osvědčenými řešeními z minulosti by neměl být problém, stejně tak, jako se vyvarovat evidentním chybám.

 

V podstatě to je jedno. V současné době je k dispozici nepřeberné množství prvků, ze kterých lze dům stavět, jen je třeba, aby návrh domu plně respektoval vlastnosti a možnosti použitého materiálu a konstrukčních systémů a byla eliminována extrémní řešení, nevhodná pro ten který vybraný typ, který by se v budoucnosti mohl vymstít.

V úvahu přichází, jak u nás nejrozšířenější  použití  keramických pálených stavebních prvků, jako jsou pálené cihly a cihelné bloky, přes nepřeberné množství stavebních prvků – bloků na bázi lehčených betonů, přes sendvičové monolitické odlévané stěnové železobetonové konstrukce, nebo skelety s vyzdívkami až po klasické kostrové dřevostavby, nebo systémy z panelů na bázi dřeva  a  dokonce  hliněné stavby vycházející z původních tradičních předloh, zpracovaných moderními technologiemi vycházejícím ze současných poznatků.

Mezi velkou přednost zděných, betonových a hliněných staveb lze počítat akumulační vlastnosti stavebního materiálu, který přirozeným způsobem vyrovnává  výkyvy  teplot,  jak v průběhu denních cyklů, tak i z dlouhodobějšího hlediska, a tím optimalizuje požadavky na vytápění, a zejména minimalizuje požadavky na chlazení v letním období, kdy je pak možné se obejít bez strojního chlazení objektu. V případě použití keramických a hliněných materiálů dochází také k nejpřirozenější samovolné regulaci průběhu vlhkosti, která je pro pobyt lidí nejvhodnější a nejpříjemnější.

U dřevostaveb, a to zejména u konstrukcí panelového typu, lze ocenit rychlost výstavby a dobré tepelně izolační vlastnosti v zimním období. Tyto typy staveb z principu mají minimální schopnost akumulace tepla, a proto je třeba s tím v návrhu domu počítat. Zejména v letním období je nutné počítat s možným  přehříváním  osluněných částí interiéru. Proto je nutné věnovat pozornost stínícím prvkům a u domů s vyšším standardem se zpravidla není možné vyhnout klimatizaci. Zlepšení akumulačních vlastností lze dosáhnout použitím akumulačního materiálů při návrhu podlah a některých vnitřních stěn.

Dobře navržený dům by měl vycházet z „ jednoty a systémovosti„ použitého konstrukčního řešení, tj. např. při použití keramické tvárnice jako základního stavebního materiálu, je vhodné využít i keramické systémy pro stropní a ostatní konstrukce, u betonových tvárnic navrhnout stropy i další prvky ze stejného materiálu atd. U dřevostaveb je zároveň žádoucí vyhnout se zabudovávání konstrukcí obsahujících vodu, jako např. betonové mazaniny ve skladbách podlah a stropů a volit raději „suché“ skladby s použitím konstrukčních desek jako jsou OSB desky, desky cementotřískové či sádrokartonové. Použití ocelových konstrukcí u návrhu rodinných domů, je taky možné, nicméně poměrně málo rozšířené, vzhledem k ceně oceli. Jejímu použití se ale dost často nevyhnete při rekonstrukcích a přestavbách starších objektů. Při všech návrhovaných řešeních je ale nezbytné vycházet z limitujích možností a vlastností toho kterého použitého systému jako jsou zejména rozpony stropů, velikosti oken, pevnost zdících prvků, včetně jejich vhodnosti pro podzemní části budov a vhodnosti pro volbu sendvičové zateplující vrstvy a zejména těžkých obkladů fasád.

Při návrhu fasád je nutné důsledně zohlednit materiál obvodových stěn a nekombinovat materiály nekompatibilní, tj. takové, které se díky svým vlastnostem k sobě moc nehodí.  Mám na mysli použití těžkých omítek na sendvičové zateplovací systémy,  namísto  lehkých tenkovrstvých, které byly pro toto použití vytvořeny. Rovněž je nevhodné použití těžkých obkladů, jako jsou ostře pálené cihly, kámen, či dřevo na lehčené méně únosné prvky jak z keramických tvárnic, tak pórobetonu. Nevhodné je rovněž použít málo prodyšných - difuzně uzavřených zateplovacích materiálů na stěnách s větší prodyšností – difuzně více otevřených (např. zateplení keramického nebo pórobetonového zdiva s větším podílem vzduchových dutin málo prodyšným tepelným izolantem, dokonce i s dalším paronepropustným obkladem fasády bez větrané mezery. U betonových stěn a zdiva z plných cihel se není nutné do určité míry tak omezovat.

Stropy –  vhodnost využití komplexního systémového řešení, včetně stropů byla již zmíněna. Nelze se nezmínit  i o vhodnosti použití  monolitických železobetonových  stropních konstrukcí u velkorysejších a náročnějších  staveb s nosnými vyzdívanými  cihelnými  stěnami. Použití dřevěné stropní konstrukce v kombinaci s vyzdívanými nosnými stěnami je rovněž vhodné. 

Střechy  -  Myslím, že je konečně nutné opustit  zažité stereotypy  o tom, že rovné střechy jsou méně kvalitní a do  řady   míst nevhodné. Vhodnost, či nevhodnost musí výcházet  z kontextu daného místa. Obavy z kvality rovných střech již nejsou na místě, protože  je nyní  k dispozici nepřeberné množství materiálu pro všechny typy střech, včetně střech s využitím zeleně. Jen je třeba je řádně navrhnout a pečlivě provést. V jejich konstrukci by ale neměly být nevětrané dutiny a vlhkost zabudovaná mezi dva neprodyšné materiály. Nelze se spolehnout na stoprocentní  paronepropustnost parozábran, vždy by měla být možnost odvětrání  konstrukce buď směrem ven, popřípadě dovnitř objektu.

Co se týče použitého materiálu, tak u šikmých střech je možností nepočítaně. Od keramických a betonových skládaných krytin, po velkoplošné plechové krytiny či kovové šablony až po kámen, šindel a došky.

Rovné střechy, pokud se nejedná o střechu na úrovni terénu (nad podzemní částí budovy), je vhodné navrhnout tak, aby byla střecha  pokud možno lehce rozebíratelná  až po hydroizolaci  z důvodů zjednodušení  údržby a jednoduchosti oprav. Proto je vhodné zvolit takové řešení, kdy hydroizolace není zakryta  betonovými vrstvami. Jako konečnou vrstvu lze použít jak dlažbu či rošty na podložkách, kačírek, zelenou střechu s vegetací jak suchomilnou, tak  se zabudovaným zavlažovacím systémem, po foliové povlakové krytiny z asfaltových či polyetylenových pásů odolných proti UV záření  a zajištěných proti sání větru. Použit plechovou či skládanou krytinu na rovnou střechu nelze z důvodů nedostatečného spádu.

Na závěr bych chtěl upozornit, že do všech důsledků  nepromyšlená minimalistická řešení objektů mohou být zdrojem  nekvalitní funkce, nízké životnosti, složité údržby a vysokých nákladů na opravy. Proto je nutné při návrhu domu respektovat  naše klimatické podmínky a stavbami  ze zemí s vyššími průměrnými  teplotami  se pouze inspirovat, nikoli bezmyšlenkovitě přejímat tamní řešení.

V úvahu je nezbytné také vzít na vědomí skutečnost, že vzhledem k stále rostoucím cenám energií a následnému zpřísňování normových požadavků na tepelněizolační vlastnosti obvodových plášťů staveb, se až na výjimky nevystačí s jednovrstvovými obvodovými konstrukcemi a je nutno používat sendvičová řešení s tepelně izolační vrstvou na bázi polystyrenu, nebo minerálních či skelných vláken.