Rodinný dům bývá často i dnes, ač nikoli nutně, symbolem společenského statutu vlastníka. Tak tomu bývalo i v minulosti. Už Římané říkávali: „Veliký dům sotva bude bez myší a bez zloděje.“ Je současně a nepochybně náročnou investicí.

Stavebník by ovšem neměl zapomínat, že ze zorného úhlu projektanta je dům i odrazem a vizitkou projektanta, symbolem, který reprezentuje architektovo myšlení o funkci a struktuře domu, o jeho začlenění do okolního prostoru, o komunikaci s prostředím atd.  

Dobrý architekt by měl mít vyhraněný názor a jasné argumenty. Zůstává-li vůči svému úkolu neutrální a jen bez hlesu plní přání zadavatele, často naivní a občas scestná, není to dobrý architekt a prokazuje stavebníkovi spíše medvědí službu.

Důležitým, často však rozhodujícím kritériem pro domácí kupce rodinných domů bývá cena za metr čtvereční, což je pochopitelné. Nicméně vzhled, styl, provozní funkčnost a pohodlnost domu jsou zásadní přidanou hodnotou. Stavebník tyto kvality domu nesmí podcenit. Rozhodují o tom, zda se bude v domě s rodinou cítit spokojeně a šťastně, zda získá očekávané soukromí, komfort a svobodu pro každého ze spolubydlících. Užitné a estetické hodnoty stavby jsou rozhodujícími kritérii v případě hladkého prodeje domu, a to mnohem víc než čísla z rozpočtu, jakkoli úsporného. Proto i u těchto charakteristik by měl laik dát na mínění a názory profesionála.

Představy investorů o budoucím rodinném domu bývají rozmanité, odvozují se od jejich společenského postavení, vzdělání, kultivovanosti, zájmů, dokonce i věku. Jelikož stavebník zpravidla nežije sám, jeho postoje, názory a rozhodnutí významně ovlivňují i rodinní příslušníci. To je v naprostém pořádku, neboť dům je na prvním místě prostorem pro harmonické a pohodlné mezigenerační spolužití.

Nedílnou součástí rodinného bydlení je nejbližší okolí domu, nejčastěji zahrada. Je třeba mít na paměti, že krása a útulnost domu a zahrady neslouží výhradně rodině a jejím hostům, ale stávají se součástí širšího urbanistického celku.

Zdá se, že vztah investora a architekta se krok za krokem vyrovnává, nabývá podoby partnerství, i když ani zdaleka není bezproblémový. Ostatně takový nikdy nebyl a patrně ani nebude.

V zásadě existují dva typy architektů. Ten první je evidentní profesionál a machr. Sebevědomý, rozhodný, rychlý. Vše je mu jasné takřka bez přemýšlení. Ani rozhlížet se po stavebním pozemku moc nepotřebuje. Ochotně kývá hlavou a přijímá vše, co stavebník požaduje. Není co řešit. Zpočátku vše vypadá nadějně, směřuje to však k roztržce nebo zklamání.

Druhý typ architekta je pomalejší, méně nápadný i méně hlasitý. Stále se na něco vyptává, přemýšlí nad detaily, které nejsou na pořadu dne. Měl by začít kreslit dům, on se však zabývá i zahradou, okolím, mluví o jakýchsi návaznostech. Dokonce se podezřele vyptává i na sousedy. Rovněž nezdvořile volá kvůli maličkostem i uprostřed televizního seriálu. V mnoha věcech nemá jasno, doporučuje zásahy, jež stavebník nechce. Pokrčí rameny, když druhá strana požaduje, aby byly za každou cenu dodrženy stanovené finanční limity. Cena není nejdůležitější, namítne, jako by k celoživotním úsporám klienta neměl vztah dobrého hospodáře. Nehýří sebevědomím a nevystavuje na odiv, jaký je profesionál.

Druhý typ architekta není zdánlivě takový machr jako první. Jestliže má za sebou pár úspěšných projektů a postavil několik domů, jděte se, pokud možno, podívat i dovnitř. A pak berte!

Nyní dovolte pár poznámek a doporučení k budování vazeb mezi dvojicemi stavebník-projektant, investor-architekt…

Pozitivní vztah mezi nimi by měl fungovat již od začátku, respektive měli by jej na základě vzájemné důvěry krok za krokem budovat. se občas, že v průběhu času, během výstavby a poté, co je dům postaven, dozraje v přátelskou spolupráci. Na výsledku to bývá vidět. Dům zrozený v harmonické souhře s architektem může kromě stavebníka samotného oslovit i odbornou veřejnost, třebaže to nemá být primárním cílem. Tím je na prvním místě spokojenost investora.

Důležité je, aby si rodina našla architekta, se kterým si bude rozumět. Aby tomu věnovala hodně času. Nejlepší je porozhlédnout se po takovém kvalitním tvůrci dřív, než začnete hledat pozemek. I při výběru pozemku je už možné hodně konečný výsledek ovlivnit. Stavebníkovi a architektovi se včas otevře prostor k plodným debatám. Někdy se jedná o určitou časovou investici, s utrácením životních úspor přece jen není dobré spěchat.

Je to stejné jako u doktora. Když je člověk nemocný, hledá nejlepšího lékaře. A pokud ho najde, věří mu. Podobně je to s osvíceným investorem. Už to, že investor architekta hledá, svědčí o jeho osvícenosti. To je prvním předpokladem k uskutečnění kvalitního díla. Nejhorší je, když má stavebník architekta jen kvůli výkresům, které potřebuje pro stavební povolení.

Dobrý architekt se mimo jiné pozná i podle toho, že si v průběhu let osvojil vlastní, rozeznatelný styl.Je výhodou, že když se na něho investor obrátí, víceméně ví nebo aspoň tuší,, co od něho může očekávat. Do kterého tábora vybraný architekt patří, by mělo být investorovi dobře známo předem. Má pak lepší možnost zvolit tvůrce projektu na základě jeho stylu, profesní specializace, schopností vzájemné komunikace anebo dokonce na základě vytváření pozitivních lidských vztahů. Občas může hrát roli i jeho společenský status, sociální postavení či vazby, někdy dokonce i politické sympatie. Lze tak předejít zbytečným a nečekaným nedorozuměním při přípravě projektu a následně při realizaci stavby.

Nápady, návrhy, námitky, připomínky či doporučení dobrého architekta nesmějí mířit k sebeprosazování, k uskutečnění vlastních, ať jakkoli originálních, myšlenek či koncepcí za každou cenu. Sledují jediný záměr – přispět k co nejpřesnější a nejúčelnější realizaci už dříve artikulovaných cílů investora.

Podstatou navrhování domů není nakreslení plánů, ale pochopení investora, rozpoznání jeho životních návyků, odhalení jeho přání včetně těch nevyjádřených.

Investoři často neumějí zformulovat svoje požadavky tak, aby odpovídaly jejich skutečným představám a potřebám.

Když klient požádá architekta o spolupráci, je vhodné mu co nejdříve zadat „domácí úkol“, aby napsal „slohovou práci“ na téma „můj dům“. Obvykle až při formulování vlastních požadavků si klienti začnou uvědomovat slabiny a rozporuplnosti svých představ, začnou přicházet na nové souvislosti a detaily. Často se tím fáze zadání časově poněkud protáhne. Ale významným přínosem takto vytvořené reflexe bývá zpravidla přesnější obraz klientových představ o novém bydlení. Úkolem architekta je následně z textu a navazujících společných rozhovorů vydedukovat a rozpoznat, v čem by klient rád bydlel, a teprve poté vše přetransformovat do výkresů. Nakreslit dům může kdokoli, ale v domě od dobrého architekta budou jeho obyvatelé šťastnější.

Architektura je služba

Architekt by si neměl domýšlivě představovat, že je někým výjimečným. Jak říkával Karel Hubáček, měl by především sloužit. Úkolu, vizi, věci, klientovi. Pokud by měl či mohl být nějak výjimečný, pak právě v ochotě a schopnosti sloužit, což je zcela jiné sloveso než posluhovat! To znamená být k dispozici asi tak jako pekař, který peče chleba především pro lidi, a ne na výstavu. Musí se snažit, aby jeho produkt nasytil, byl zdravý a přitom i chutnal. O totéž by se měl snažit i architekt, jenž používá jen jiný materiál než mouku.

Architekt by měl především uspokojit potřeby investora, přesněji řečeno tu jejich část, jež je smysluplná, logická a realizovatelná. Měl by současně respektovat specifika a požadavky místa – přírodní, kulturní, technické charakteristiky prostoru, kde se stavba nachází.

Tvůrčí práci architekta by měl dominovat jeho zájem o funkční určení či poslání daného objektu. Občas se totiž stává, že architektům více záleží na tom, aby jejich „barák byl v časopise“, než na spokojenosti klienta. Potřeba veřejné sebeprezentace za každou cenu patří spíš k práci modelky než projektanta.

Architekt při své nadosobní službě nesmí ztrácet či vzdávat vlastní názor, jeho prosazování by se však mělo pohybovat v rozumných, soudných, relativních mezích. Je v naprostém pořádku, snaží-li se v průběhu tvůrčí práce vydat ze sebe to nejlepší. Jakmile však jeho postoje a přístupy sklouznou k demagogii a pragmatické bezohlednosti vůči oprávněným nárokům či potřebám klienta, stává se zaujetí vlastním stanoviskem narcistní arogancí.

Architekt nejenom kreslí, ale bývá současně i režisérem všech činností a musí se svou stavbou absolvovat často klikatou cestu strastiplnými schvalovacími procesy a řízením. O to větší je v závěru „malý zázrak“, když o stavbě někdo prohlásí, že „je dobrá“ a když se na ní v průběhu výstavby nic nepokazí.

Architektura by neměla za každou cenu provokovat, na druhé straně by určitě neměla nechat lidi lhostejné. Dobrý architekt přistupuje ke každé stavbě s jistou dávkou pokory, s ohledem na dané místo a potřeby klienta. Nepokouší se projektovat formy prvoplánově kontroverzní. Zásadou rozumného architekta je snaha o to, aby jeho domy byly rozumné.

Pociťovat osobní odpovědnost za konečný výsledek je asi nejdůležitějším, také však nejtěžším komponentem architektovy práce. Při jídle jde ve výsledku o chvilkovou záležitost, ale u stavby se musí počítat s řadou desetiletí. Pokud si člověk tuto odpovědnost uvědomí, může k objektu přistupovat jen s velkou pokorou. Dům musí na daném místě obstát nejen po technické, ale i po morální stránce. Občas se zdá, že výtvory některých architektů hraničí až s drzostí. Svůj „výtvor“ jen někam posadí a po vyfotografování a zveřejnění v časopisech se už o to, jak klientovi stavba slouží, raději nezajímají.

Dům není jen obezděný prostor, jakási nepromokavá schrána, kam unavený člověk zmizí před nepohodou a dopřeje si jídlo, dialog, hygienu a spánek. K domu dnes počítáme i onen bohatý civilizační instrumentář, jímž podstatně vylepšujeme a násobíme vlastní biologické dispozice. Nedokážeme už žít beze všech technických vymožeností, jimiž jsme doma obklopeni.

Dům je velice složitý stroj. Hřeje, svítí, vaří, sprchuje i splachuje, baví nás a sem tam někde visí na čestném místě dokonce i krucifix. Dům je hájemstvím našeho soukromí, a jak kdesi píše Hegel, člověk denně z tohoto privátního území vstupuje do prostoru veřejného, aby dobyl kus světa, přičemž ztrácí sebe sama. Následně se vrací domů, aby našel sebe a ztratil svět. A tak pořád znova a znova.

Ke zrodu moderního domu je na rozdíl od zemljanky nutno podle jednotného plánu a harmonogramu postupně a organizovaně zapojit početnou řadu rozmanitých profesí. Architekt-projektant se proto předrozpačitým zájemcem o dům zjevuje jako anděl spásy.

Měl by být dobrým andělem, varujícím před riziky a ochraňujícím před hříchy v současné architektuře bohužel tak častými.