Vztahy vznikající v průběhu výstavby jsou upraveny jak předpisy soukromého práva, tak předpisy práva veřejného. Soukromoprávní povahu mají především vztahy vlastnické a občanskoprávní, resp. obchodněprávní vztahy vznikající mezi stavebníkem a osobami, které stavbu projektují, resp. provádějí. Veřejnoprávní povahu mají pak zejména vztahy mezi stavebníkem, orgány veřejné správy, jimiž se rozumí především stavební úřad a dotčené orgány státní správy, hájící některé veřejné zájmy (ochrana přírody a krajiny, památková péče, veřejné zdraví a podobně) a účastníky řízení, jejichž práv se plánovaná výstavba může dotknout. Zvláštní postavení mívá v této souvislosti místní územní samospráva obce nebo města, na jejímž správním území se předpokládaná výstavba bude realizovat. Jednak proto, že je oprávněna stanovovat zákonem určeným způsobem (územně plánovací dokumentací) podmínky výstavby, jednak je oprávněna požadovat po stavebníkovi splnění některých podmínek souvisejících jak s připojením stavby na veřejné sítě obce (místní poplatek), tak s případnými zvláštními a zvýšenými požadavky na dopravní a technickou infrastrukturu (sjednání konkrétních podmínek je zpravidla předmětem plánovací smlouvy, nebo alespoň doložení dohody vlastníků o parcelaci). Právo se tedy dotýká celé řady vztahů, které v průběhu investiční činnosti vznikají – mezi klientem/stavebníkem a architektem / projektantem, mezi stavebníkem a stavitelem, mezi stavebníkem a jím pověřenými osobami, které kontrolují průběh výstavby, mezi stavebníkem a orgány státní správy. 

Při jakékoliv stavbě, pro niž se stavebník rozhodne, je nutno především zvážit smysl, účel, rozsah a potřebnost investice. Součástí tohoto rozhodování by mělo být posouzení a zhodnocení vlastních potřeb a způsobu jejich uspokojení. Dospěje-li investor k závěru o potřebnosti investice, musí zvážit další okolnosti – především, jaké jsou jeho předpoklady vlastnické, jaké jsou jeho možnosti finanční a zda bude s to investici realizovat z vlastních zdrojů, resp. zda bude nucen pro tento účel získat prostředky půjčkou, úvěrem nebo hypotékou. Pro rozhodování o těchto skutečnostech je rozumné zahájit již na samém počátku spolupráci s kvalifikovaným poradcem – architektem, který stavebníka následně provede celým procesem předprojektové a projektové přípravy stavby, zadání realizace stavby kompetentnímu dodavateli a konečně celým procesem provedení stavby, ukončeným uvedením stavby do provozu a užívání včetně odstranění případných vad a nedodělků. 

Základní fáze investiční činnosti z hlediska veřejnoprávního

fáze přípravná, během níž se formuje investiční záměr a vytvářejí především ekonomické a soukromoprávní předpoklady jejího úspěšného průběhu, během níž však již musí být vzaty v úvahu budoucí souvislosti veřejnoprávní, zejména předpoklady a podmínky územně plánovací a podmínky a předpoklady související s veřejnými i soukromými zájmy, které mohou být investiční činností dotčeny; 

fáze realizační, která se člení do dílčích procesních fází jednak 

— v souvislosti s územním plánováním, resp. obecněji územní přípravou a územně plánovacím rozhodováním, a to včetně posouzení vlivu koncepcí na životní prostředí (SEA) – takové případy mohou nastat například ve zvláště složitých územních podmínkách v chráněných územích, resp. v případě výstavby v území, které dosud nebylo určeno k zástavbě a u něhož je nutno nejprve dosáhnout změny územního nebo regulačního plánu; 

— v souvislosti s územním řízením a věcnými a právními předpoklady, které musí být splněny, a to včetně případného posouzení vlivu stavby na životní prostředí (EIA) – opět se týká především specifických území podléhajících některému ze zvláštních případů územní ochrany, jež jsou uvedeny souhrnně níže; 

— v souvislosti se stavebním řízením a povolením stavby, popřípadě změny stavby v průběhu výstavby; 

— v souvislosti s prováděním stavby a jejím dokončením a uvedením do provozu a užívání; 

fáze závěrečná, během níž je realizován investiční záměr v přepokládané podobě (v případě rodinného domu obvykle jeho uvedením do provozu a užívání), součástí této fáze je rovněž konečné uspořádání podmínek financování výstavby.

Jak bylo uvedeno výše, i při výstavbě rodinného domu je nutné vzít v úvahu řadu právních předpisů a územně-technických a stavebně-technických požadavků, jejichž uplatnění je dáno věcnými okolnostmi a souvislostmi výstavby. Připomínám, že se vedle ústavního rámce jedná zejména o předpisy k výstavbě (stavební zákon a jeho prováděcí vyhlášky o územním plánování, o obecných požadavcích na využívání území, o obecných technických požadavcích na stavby, o dokumentaci staveb, o územním a stavebním řízení a další). S výstavbou úzce souvisí též předpisy k výkonu povolání včetně profesních předpisů a profesních dokumentů, jimiž se upravuje činnost architektů, inženýrů a techniků, odpovědných jak za územní (urbanistickou), stavební a krajinářskou projektovou přípravu, tak za realizaci stavby její celkovou dodávkou nebo dodávkou jednotlivých stavebních prací. Na výstavbu dopadá svými důsledky i soubor řady souvisejících předpisů k veřejné správě, k péči o veřejné zdraví, k péči o přírodu a krajinu, k péči o kulturní bohatství (památková péče), k infrastruktuře dopravní a technické (voda, elektřina, plyn, elektronické komunikace) a předpisů o technické normalizaci. 

Aplikace právních předpisů i technických norem je dána především podmínkami v území (územními, resp. územně-technickými). V území předpokládané výstavby se především zkoumá, zda je v daném území stavba vůbec přípustná, tedy zda takovou stavbu připouští buď charakter území, nebo jeho určení platnou územně plánovací dokumentací – územním plánem, popřípadě podrobnějším regulačním plánem. V některých případech bývá pro území určené územním plánem k výstavbě postačující pouze územní studie, která obvykle stanovuje základní zastavovací podmínky, jimiž se rozumí především umístění stavby na pozemku včetně poměru zastavitelných a nezastavitelných ploch, základní objem/výška a napojovací body sítí veřejné infrastruktury dopravní a technické. Jakékoliv další požadavky, zejména na tvary střech, barevnost fasád, použité materiály nebo prvky a podobně, by měly být naprosto výjimečné a výlučně doporučené. 

Specifické územní a územně technické požadavky stanovuje příslušná prováděcí vyhláška o obecných požadavcích na využívání území. Tyto požadavky se týkají jednak účelného vymezování pozemků, jednak umisťování staveb na nich včetně požadavků na odstupové vzdálenosti staveb od sebe navzájem nebo od hranic pozemků. V případě proluk, to jest výstavby na pozemcích v souvisle zastavěném území, určených k zastavění a vymezených uliční, resp. stavební čárou, čárou zastavění, hranicemi pozemků nebo štítovými zdmi dvou protilehlých staveb, například u dvojdomů nebo řadové zástavby, se požadavky na odstupy i některé další územní požadavky neuplatňují buď vůbec, nebo nikoli v celém rozsahu.

Obecné technické požadavky na stavby jsou uvedeny ve stavebním zákonu (§ 156) a podrobněji v příslušné prováděcí vyhlášce. Každá stavba, jakož i výrobek a konstrukce určená pro stavbu musí splňovat obecně především požadavky na mechanickou odolnost a stabilitu, požární bezpečnost, hygienu, ochranu zdraví a životního prostředí, bezpečnost při udržování a užívání stavby včetně bezbariérového užívání stavby, ochranu proti hluku a na úsporu energie a ochranu tepla. Rozsah aplikace konkrétních právních předpisů a technických norem, jakož i souvisejících správních postupů je dále dán velikostí stavby a jejím účelem. Stavby pro bydlení mohou vyhovovat jak požadavkům stavby jednoduché, tak stavby bytové, jestliže je více než polovina plochy určena pro bydlení a zároveň plošná výměra zastavěné plochy nepřesahuje 150 m2. Rodinný dům může mít nejvýše jedno podzemní podlaží do tří metrů hloubky, nejvýše dvě plnohodnotná nadzemní pod laží a jedno podkroví, může mít maximálně tři bytové jednotky. Aplikaci právních předpisů a technických norem rovněž určují podmínky stavební (stavebně-technické), které jsou do značné míry předurčeny zvoleným konstrukčním, materiálovým, technickým a technologickým, provozně-dispozičním a uživatelským řešením. 

 Za přípravu stavby, její průběh a užívání nese odpovědnost především stavebník sám. Pro činnosti, které není s to realizovat na vlastní od povědnost, je povinen provedení těchto činností svěřit oprávněným profesionálům – autorizovaným osobám, a to architektovi (projektantovi) a stavbyvedoucímu (stavební firmě, dodavateli stavby). Stavbu rodinného domu lze realizovat i svépomocí. V takovém případě však musí nad průběhem stavby dohlížet stavební dozor (odborně způsobilá osoba). I v případě svépomocné výstavby však musí stavebník zajistit provedení některých činností odborně způsobilými a oprávněnými osobami. Jedná se především o instalaci technického zabezpečení budovy, které může svým provozem ohrozit životy, zdraví nebo majetek, například instalaci plynového topení, elektroinstalaci. Při zahájení provozu a užívání stavby musí stavebník předložit revizní zprávu, osvědčující řádné a bezpečné provedení příslušné instalace.