PN: Byla to jakási startovní čára, protože samozřejmě po revoluci se zde myslím mnohem více zkoušely vlastní věci, a to bylo i právě na škole díky zahraničním pedagogům, kteří byli tehdy pozváni Vladimírem Šlapetou, jako byl třeba Stanislav Makarov, Jaroslav Šafer a samozřejmě Miroslav Šik a jiní. Díky jejich názorům zvenčí se tady více experimentovalo. A tohle byl jeden ze způsobů jak vůbec pojmout architekturu. Studenti jsou vždycky pod velkým vlivem svých profesorů. To se samozřejmě týká i mě, a kdybych byl u Miroslava Šika, možná že dělám dneska úplně jiné věci. Nevím. 

PN: Já jsem absolvoval na Fakultě architektury ČVUT v Praze u Aleny Šrámkové a pak jsem po diplomním projektu šel na Akademii výtvarných umění k Emilovi Přikrylovi. Kdybych to měl stručně nějak shrnout, tak Alena Šrámková mě naučila se bát, být „hrozně“ pokorný nebo možná skromný, protože ona byla tak silná osobnost, že u ní se opravdu student cítil jako malý žák. Dodneška s tím mám problém, že jsem možná v některých věcech málo sebevědomý. Ale na druhou stranu Alena Šrámková byla tak razantní a měla tak jasné názory, že mně vlastně pomohla udělat si vlastní názor na architekturu. Probouzí hledání pravdy v architektuře. Nevím, zda to nezní jako klišé, ale když něco člověk navrhuje, tak to vědomě nemůže udělat nepoctivě. To znamená, nemůžu udělat dřevěný dům, který se bude tvářit jako cihlový a naopak. Nebo nemůžu třeba natřít krásný ocelový plech, který by mohl fungovat vlastně i bez nátěru apod. V podvědomí tak je stále přítomna pokora, která hlídá, co asi může být špatně a co může být dobře.

PN: Luis Kahn materiály opravdu používal tak, že si sám materiál tzv. řekl, jak chce být použit. On znal přesně podstatu cihly, betonu, kamene….  

PN: Určitě. Neřekl bych přímo, že učila, ale dokázala v nás vzbudit pocit, že něco děláme špatně, a samozřejmě, že něco děláme správně. Asi se nedá říci o fakultě architektury, že tady někdo učí, tady se spíš předávají zkušenosti. Což u Aleny Šrámkové je stoprocentně pravda. Předává své vidění světa, které ona považuje za podstatné. Co považuje za jakýsi povrchní nápad, tak samozřejmě dokáže identifikovat ve svých pracích, v pracích svých studentů a dokáže je na to upozornit, a to je velmi cenné. U Emila Přikryla se také architektura neučí, ale tam člověk poznává, jaké jsou další možnosti v architektuře. Emil Přikryl mně na škole nejvíc imponoval jako osobnost, která má velký morální kredit. To je člověk, který než něco udělá, tak si velmi rozmyslí, jaké to může mít důsledky. A to je to, co jsem si převzal do svého praktického života. Emil Přikryl dokázal otevřít dalších devět, deset možností jak postupovat, když už si člověk nevěděl rady a dokázal taky mluvit o podstatě. Ale dělal to trošku jinak. Ta jeho podstata je trošku v něčem jiném než u Aleny Šrámkové. Nedokážu to úplně přesně definovat v čem, protože on je tak komplikovaná osobnost, že to u každého projektu mohlo být něco jiného. 

PN: Mnohdy se to neslučuje samozřejmě s tím, co jsem si odnesl ze školy nebo s tím, jak bych chtěl, aby se praxe architekta ubírala. Ve Velké Británii sleduji vývoj, kudy se zřejmě profese může ubírat i v Čechách, pokud s tím samozřejmě my architekti něco neuděláme. Dá se říci, že profese architekta v Anglii pomalu zaniká. Architekt se stává podmíněnou službou projektovým manažerům a naprosto ztrácí vliv na podstatu stavby a rozhodovací právo u větších projektů - například u státních zakázek a veřejných staveb. Díky hospodářské krizi se mění systém zadávání státních zakázek, které se začínají zadávat přímo dodavatelským firmám, které mají svoje stáje architektů. Takže vy, pokud nejste v týmu dodavatele stavby, který je vybrán na základě výběrového řízení, tak se k žádné  zakázce nedostanete. Já vidím spíše ten negativní vývoj profese, který se může, ale nemusí u nás stát. V Británii to je vyvolané politickým systémem. Na druhou stranu odborná úroveň stavebních úřadů je mnohem vyšší a z hlediska informací projektu je systém schvalování velmi jednoduchý. Na stavebních úřadech se potkáváte s odborníky, z jednání se zpracovávají zápisy a nelze to z libovůle jednoho úředníka jednoduše ovlivnit. Realizace stavby pak spadá z hlediska zodpovědnosti přímo pod dodavatele, ne pod architekta. Takže je zde nebezpečí, že se některé věci nepodaří dotáhnout z hlediska kvality  a detailu.

  

PN: Způsob navrhování v Anglii nás ovlivňuje velmi, protože poměrná část našich zakázek je do Británie. Britský způsob navrhování a organizace kanceláře jsme adaptovali i na české zakázky, protože je to prostě nějaký systém. Klade důraz na rovnováhu mezi časem, který stráví člověk na projektu a výstupy, které produkuje. Z hlediska tendencí anebo vůbec architektonického názoru myslím, že pořád přetrvává naše vzdělání, naše české kořeny a v určité míře je to vidět i na pracích do Británie. Setkal jsem se s názorem stavebního úředníka, že naše domy vypadají evropsky. A přitom neměl tušení, že jsem z České republiky a myslel si, že působím v Anglii. 

PN: Já bych neřekl pokorou, jsou to prostě malé ambice od českých architektů. Souvisí to s tím, kdo učí na školách a jaké jsou vůbec vůdčí osobnosti v architektuře. Souvisí to také s tím, jaká jsme malá země. V Británii učí na školách světoznámí architekti, ať už jsou britští anebo zahraniční a existuje tam samozřejmě skupina hvězdných architektů, kterou my v České republice nemáme. V Británii ikonická architektura tvoří jakýsi vrchol produkce. A musím říct, že mnohdy se ostatní tendence přizpůsobují a směřují k tomu. Navrhujeme hodně staveb do Londýna, kde je opravdu různorodá urbánní kaše. Cokoli navrhnete, tak opravdu musí nějakým způsobem být výrazné, aby vůbec v  konkurenci celého toho urbanistického zrna přežilo nebo uspělo. Takže tam se s tím zachází trošku jinak. V České republice neučí zahraniční lektoři, je tady malá komunita, chybí tady vůdčí ikony. Nemáme mezinárodní „stars“. Není to úplně od věci, protože kopírování velkých vzorů je to, co může být většinovým názorem, ale tady v Čechách to není. Není to skromnost, je to jakési sebezapření nebo obava z něčeho originálního. Samozřejmě je to i tlak společnosti, ať už se jedná o klientelu nebo autority, tedy stavební úřady a různé komise. Prostě je tady velmi přeregulováno, „překomisováno“, a všichni posuzují pouze vzhled stavby kritérii líbí/nelíbí. Jedná se o výsledek stavu společnosti, není to jenom v architektech. 

PN: Určitě švýcarská architektura a samozřejmě Peter Zumthor, který je jednou z  mezinárodních hvězd a myslím si, že je dost výjimečný i na Švýcarsko. Panuje tu spřízněnost nebo podobné kořeny s českým funkcionalismem. Kromě toho se čeští architekti obracejí na vzory, kterým mohou rozumět, a jedním z nich je Švýcarsko. Myslím si, že svého času působil na Čechy architekt Alvaro Siza, i když ani ne tak svojí vizualitou, ale spíš náhledem na kontext. Porozumění kontextu a zacházení s ním. To se určitě projevilo třeba v pracích Josefa Pleskota a určitě jiných architektů. Mladé architekty jistě velmi inspirují japonští architekti. Také v souvislosti s hospodářskou krizí, s recesí a s cenami nemovitostí si myslím, že se mladí architekti učí od japonských z hlediska kompaktnosti a velikosti bydlení.

PN: Otázkou je, zdali vůbec existují nějaké tendence z hlediska rodinného bydlení v České republice. Myslím si, že jsme malá země na to, abychom měli dostatečný vysoký průměr, ze kterého bychom mohli identifikovat tendenční směry v architektuře. Je zde velký vliv osobností a tendence shledávám právě v osobitých přístupech jednotlivých architektů. Například A1 Architects, kteří představují nejmladší generaci, přinesli téma malého domu po své velké cestě do Japonska. Ivan Kroupa představuje naprosto jedinečný sochařský, prostorový a abstraktní přístup. Nevím, jestli tady je někdo jiný, kdo takhle navrhuje. Markéta Cajthamlová dokáže navrhnout velmi komfortní velkorysé bydlení vždy s hlubokým porozuměním kontextu. Dokáže krásně udělat dům, který je ve svahu, který je zasazený na velkém pozemku v zahradě, a promítá do svých realizací tu výsostnou „wrightovskou“ velkorysost. Rodinné domy Josefa Pleskota byly velmi silnou inspirací asi pro všechny tady u nás. Je velmi sebevědomý z hlediska odrazu okolního kontextu a krajiny. Velmi viditelné to je u rodinného domu v Lipencích. Vila ve Vraném nad Vltavou, která je jednou z prvních porevolučních vil, je ve vztahu ke krajině a zahradě velmi „aaltovská“. Zdeněk Fránek  - u něj často nevěřím půdorysným řešením, dokud nevidím výsledek. Je to vždy nádherná socha, nádherný dům světové úrovně. Velmi osobité přístupy mají bývalí HŠH architekti, dnes Petr Hájek a Jan Šépka, kteří hledají koncepty domů v úplně něčem jiném než je třeba splynutí s krajinou. Jsou to experimentátoři, ať už z hlediska prostorových konceptů nebo z hlediska konstrukce. To je prostě cenný přínos pro českou architekturu. Teď se mi hodně líbí realizace kanceláře PHA - Šesták a Deyl, kteří dokáží udělat naprosto skvostné komfortní luxusní bydlení. Ne každý, kdo umí udělat levný rodinný dům, umí udělat drahou vilu. Stejně tak ateliér A69, jejichž řada realizací je bohužel tajných. Ján Stempel a jeho domy jsou pro mě „správňácký“, je to přesně to, co možná tady chybí ve větším počtu. Skromné, přiměřené domy, které si může postavit střední vrstva obyvatel. Kdyby byl tento přístup aplikovaný v širším měřítku, tak dokáže nastavit velmi dobrý standard v České republice. Dále je tady ještě docela zajímavý přístup k levným nízkoenergetickým domům – rodinné dřevostavby, které se vracejí zpátky k archetypu českého domu, o kterém jsem mluvil na začátku. Příkladem jsou rodinné domy od Archteamu nebo třeba tvorba od Vladimíra Baldy, architekta mé generace působícího v Liberci. Jedná se o velmi sympatické přístupy, můžeme říci ekologické. Vzpomeneme-li v této souvislosti Velkou Británii, zde je ekologie velmi častým projevem v architektuře. V Británii je ekologie velmi vážné téma, hodně staveb je již v pasivním standardu, což má velký vliv na to, jak vypadají konstrukce, jaké se používají materiály. Negativním důsledkem je sjednocování architektury. Naopak vynikají „velcí“ architekti, kteří si dokáží prosadit svůj přístup. 

JT: Co Petr Suske a jeho přístup k ekologii? Tomu naopak ekologický přístup dává punc originality.  

PN: Moc staveb od Petra Suskeho neznám, ale to, co jsem viděl, je skvělé, protože on opravdu dokáže stavět ekologické domy. To nejsou pouze dobře zaizolované objekty, zde je celá koncepce domu založená na přírodních materiálech. Tedy neznásilňuje složité technologie na „ekologickou“ architekturu, která k tomu není z podstaty vhodná. Příkladem je jeho slaměný dům s deštníkem, jeden z mých oblíbených. To je právě ten správný způsob, kam by se ekologická architektura mohla odvíjet.

PN: Nevím, nesleduji to. Já si myslím, že to je ta architektura, která právě důsledkem těchto ekologických trendů a technologických řešení směřuje ke stereotypu. Velkou roli v tomto trendu hraje průmyslová lobby. Pro mě to není zajímavá věc. Až budu nucený pasivní dům navrhnout, nevzal bych si to jako příklad. Jan Žemlička říká, že čím blbější barák, tím víc technologií se do něho musí nacpat. Znamená to, že z podstaty dům musí být rozumně navržen, aby se nemusel chladit, aby se nemuselo topit příliš, aby se nemusel složitě stínit atd.

PN: Historická tradice tady v Čechách není silná. Kontinuita byla přerušena na čtyřicet let, a právě proto tady vznikly vlastně úplně nové snahy. Nicméně zůstaly na principu funkcionalistických tendencí ze třicátých let. 

PN: Já si myslím, že pořád, ale už ne tolik jako třeba v devadesátých letech. Myslím si, že je hodně silná v Brně, což mě na jednu stranu docela imponuje. U brněnských autorů totiž panuje shoda na tom, co je kvalitní architektura a řeší se spíš její standard, který je čím dál tím vyšší, než otázka, kterým směrem se má architektura ubírat. Samozřejmě jsou zde výjimky např. v osobě Zdeňka Fránka, který má velký mezinárodní přesah.

PN: Asi ano, protože, jak už jsem řekl, v Brně existuje Obecní dům a architekti kolem něj a ti si možná ať už vědomě nebo nevědomě definovali směr, kterým se chtějí ubírat.

PN: V Praze je to spíše roztříštěné do individualit. Naději vidím v tom, že architekti, kteří se hodně vyprofilovali, se vracejí na své školy a začínají tam učit nebo už několik let učí a myslím si, že to zpětně může vytvořit další vlnu nějakých tendencí. Mám teď na mysli Petra Hájka a Jana Šépku, Michala Kuzemenského, Ondřeje Císlera a samozřejmě Jána Stempela, kteří učí relativně krátkou dobu. Ale o nějaké spolkové organizaci pražských architektů tady není vůbec řeč.

 

PN: Vyzkoušel jsem si jeden semestr v Liberci a bavilo mě to. Ale mám obavu, že bych to trvale nedokázal dělat, protože bych musel opustit praxi, podobně jak to víceméně udělali kolega Kuzemenský s kolegou Císlerem. Oba nasadili velmi vysokou laťku. Takže já bych jim asi nedokázal stačit se svým pracovním nasazením a závazky. Ale možná se to někdy podaří. 

PN: Kontext v našem případě nespočívá v napodobování vnějších znaků prostředí nebo v odrazu okolní architektury nebo následování typické architektury. Snažíme se stavbami doplňovat nebo spoluvytvářet, což zní příliš ambiciózně, ale na našich domech je znát, že ambiciózní nejsou. Snaží se kontext pochopit a doplnit. Vždy je to doplnění, nikdy to není tak, že se snažíme splynout s prostředím nebo se mu přizpůsobit. Zřejmě to pro některé lidi je těžce stravitelná architektura, domy tak mají nejrůznější přezdívky. Naše schopnost experimentovat je limitovaná. A spíš se odvíjí ve snaze udělat ideální plán.   

PN: Možnosti i naše schopnosti jsou z hlediska experimentu - třeba konstrukčního materiálu - omezené. Mám rád italské rizoto, ale ne to rizoto z české jídelny s hráškem a kukuřicí navíc. Mám tedy rád jednoduchá jídla, a možná proto dělám i jednoduché domy. Možná to spolu souvisí. Primárně se zabýváme plánem, to je pro nás vůdčí zobrazovací prostředek, to znamená půdorys a z něho se odvíjí vše ostatní, co se pak promítá do prostoru. Asi nejvíc experimentální dům, který jsme postavili, je vila v Petřkovicích u Ostravy. Tento dům je naše nejzajímavější práce z hlediska rodinného bydlení, protože se zabývá prostupováním vnitřku a vnějšku, nikoli však prvoplánově. Je zde snaha o to, ještě mít jeden meziprostor mezi exteriérem a interiérem. Při stavebním programu rodinného domu se nám prostorovým řešením podařilo docílit výrazu velkorysé vily. Z hlediska materiálu je pak dům dotažen do čistého konceptu. V naší další realizaci rodinného domu v Perninku byla velmi důležitá spolupráce klienta při utváření návrhu. Můžeme hovořit o naprostém sloučení představ investora a našeho názoru. Vzájemně jsme se doplňovali.  

PN: Podstata domu v Perninku tkví v tom, že to je jeskyně, do které se mohu schovat před počasím a zároveň je to pozorovatelna, ze které můžu vnímat krajinu. Je to v podstatě víkendový dům. Řady věcí, které by musely být v rodinném domě určeném k trvalému bydlení, tak tady chybí. Ať už jsou to třeba úložné prostory nebo materiály na podlahu. Tady se opravdu počítá, že se bude chodit ve venkovní obuvi. Materiálové řešení se hodně dopracovalo až při autorském dozoru. Neměli jsme na počátku v plánu aplikovat ruční štuky, ale ve spolupráci s místním zedníkem, který přidal do obyčejného štuku sádru, se podařilo upravit vnitřní stěny tak, že to má krásný odlesk. Nechali jsme stěny v přírodní podobě a natřeli je bezbarvým penetračním nátěrem. Velmi dobře to podtrhlo záměr, který jsem původně chtěl docílit obyčejnou výmalbou. Beton na podlaze vyplynul také při stavbě, protože byl prostě nejpraktičtější a nejjednodušší na realizaci. U domu v Perninku byla i vnější barva domu vybrána až při realizaci tak, aby se co nejvíce přiblížila odleskům hliníkových oken.

 

PN: Materiály nesmí vyniknout na úkor myšlenky domu, což znamená, že máme představu o tom, jaký typ materiálu do jakého prostoru a na jaký povrch, ale podstata domu není v tom, že by materiál sám o sobě byl důležitý. Materiál je pouze prostředek k dosažení požadovaného výsledku. Nekombinujeme protichůdné druhy materiálu, snažíme se navrhovat prostory, které jsou tzv. „bez detailů“. I když, samozřejmě, docílit toho, aby dům působil minimalisticky bez detailů, dá obrovskou práci. 

PN: Dům je v horském prostředí, není to tedy městský modernistický koncept, kdy se propojuje zahrada s interiérem obývacího pokoje. Je to tady úplně naopak. Ani žádný z domů v okolí tento městský prvek nemá – tedy velkou terasu s přístupem do obývacího pokoje s návazností na zahradu. Velkou roli v řešení sehrála i velikost pozemku, který je relativně malý, a také to, že dům je využíván zejména v zimě. Přesunutí obývacího pokoje do patra uvolnilo půdorys v přízemí, kde vznikl prostor pro velkou lyžárnu, ložnici i koupelnu a nahoře pak jeden velký obytný prostor. Toto řešení tedy odpovídá zadání rekreačního domu pronajímatelného na středně dlouhou rekreaci (14 dnů) v rámci zimní sezony na lyžování či pěší turistiku v létě. Sám sem často jezdím a téměř se mi nechce vůbec ven. Uživatelé o tomto domě tvrdí, že je to introvertní dům. 

PN: O tom jsem přemýšlel již před několika lety. Protože jsem skutečně zvažoval, že bych si někdy nechal navrhnout dům od architekta. 

PN: To jsem už byl architekt. Když jsem byl na škole, tak jsem si říkal, že bych chtěl, aby to udělal Emil Přikryl. Chtěl bych, aby měl ještě nějakou realizaci, ale dneska už vím, že by to nedokázal odevzdat vůbec. Takže bych si vybíral mezi Markétou Cajthamlovou a Ladislavem Lábusem. Právě proto, že prostě v domech od Markéty Cajthamlové, ve kterých jsem byl, se cítím úplně skvěle. Markéta Cajthamlová dobře porozumí svým klientům. Ladislav Lábus - to je prostě krásný a vysoký standard, poctivě postavená stavba. Asi bych si vybral Markétu. Kdybych si mohl opravdu vybrat z historie architektury, od koho bych chtěl mít dům, tak by to byl Luis Kahn.  Myslím, že kdybych bydlel v jeho stavbě, tak bych se možná stal lepším člověkem. Mám pocit, že to je velmi silná záležitost, a přitom jsou jeho domy velmi praktické. To je člověk, který opravdu věděl, jak se člověk může nebo bude cítit v jeho stavbě a jakým způsobem jej architektura ovlivní.