Kamil Mrva (KM): Nová generace. To je zajímavé téma. Co to je vlastně nová generace? Jestli je to generace nás, kteří už máme po třicítce? Já už mám příští rok čtyřicet, takže jsem možná spíš střední generace. Nebo je nová generace ta, která po revoluci či od devadesátých let nebo od roku 2000, začala pracovat? Já jsem ukončil školu v roce 1999, takže mohu ze své čtrnáctileté praxe říci, co jsme schopni v dnešní době vyprodukovat a navrhnout a jak jsme schopni jako architekti mezi sebou komunikovat. Já si myslím, že nová generace, tak jak ji popisuje pan architekt Halík, se nesnaží úplně bojovat a říkat „je potřeba to, to, to“. My děláme službu lidem a snažíme se opravdu spíše vycházet z tradic a příležitostně vystupovat s novými věcmi. Ty by, ale podle mého názoru, neměly úplně pobuřovat. To znamená, že nová generace, například Pavel Nasadil – fam architekti, případně A1 architects nebo Projektil a další, jsou velice příjemné ateliéry, se kterými bych rád spolupracoval. Jak vznikají nové ateliéry, bohužel někdy neumím název přiřadit ke jménu architekta. Samozřejmě je dobře, že se vůbec staví, to je základ. Další věcí jsou soutěže, ty dříve oproti současnosti nebyly tak běžné. Dnes se skutečně hodně soutěží. Samozřejmě jsou soutěže zajímavé a jsou soutěže, ze kterých výsledek časem zapadne, pak jsou také soutěže tak zvaně „na oko“. Teď je vlna architektů, kteří se proti zejména posledním jmenovaným, snaží ozývat. Jako pozitivní vidím snahu spousty mladých architektů se soutěží účastnit, což skrývá v sobě hromadu práce. Investoři si ale samozřejmě vybírají nebo oslovují architekty, kteří mají něco za sebou. Je otázka, jestli je to správně, nebo jestli je moudřejší dávat šanci těm úplně mladým a novým.

JT: Vrátíme-li se ještě ke slovům pana Halíka o „nebouřlivosti mladé generace“ v Čechách, co je toho příčinou?

KM: Myslím si, že jsme byli vedeni ke střídmosti a pokoře k místu. Proč bychom měli ambiciózně, byť sochařsky, modelovat území, když je ho zapotřebí spíše dotvořit a pokorně vycházet ze samotného urbanismu místa. Měli bychom vycházet z tradic. To znamená, jak se stavělo dříve a spíše to doplňovat. Ale když je ta šance mít něco nového a zajímavého jako solitér, tak proč ne. Co se týká rodinného bydlení, tak se dostáváme většinou k zakázkám jednoduchým a méně rozpočtovým neboli méně nákladným. Jsou to stavby pod 5 miliónů. Samozřejmě se snažíme investorům zbytečně nevyhazovat peníze, ale raději chceme, ať je ta stavba dokončena se vším všudy, i se zahradou.

JT: Pojem česká tradice teď bude asi aktuální, protože s ním pracoval architekt Kuzemenský v nejnovější ročence, aniž by vlastně pojem, co to je česká tradice a co to je český dům nějak definoval. Ty jsi sám řekl „navazovat na tradice“. Co je pro Tebe tradice, co je pro Tebe tradiční český dům?

KM: Tradičních českých domů je více. Samozřejmě záleží na lokalitě. My působíme většinou na Moravě, takže můžeme vyspecifikovat, jak by vypadaly tradiční moravské domy například na Valašsku nebo v Beskydech. Často to byly jednoduché stavby, jejichž obyvatelé opravdu neměli dostatek financí nebo možností, proto vycházeli i z těch zdánlivě obyčejných přírodních materiálů. Měli jednoduše část lesa, pořezali dřevo a stavěli ze dřeva a z kamení. Pokud ale půjdeme na jižní Moravu, kde lidé měli obecně více peněz, najdeme lépe situovaná hospodářství. Tam už uvidíme statky zděné, mají nádvoří nebo je tvoří nějaký shluk více objektů s hospodářskou částí budovy. Pokud nebudeme mluvit o statcích, tak klasické domy u nás byly od počátku založené na nějakém zdícím systému, který vycházel z určité tradice. Pokud bychom si řekli, že půjdeme pracovat na Šumavu, museli bychom nejprve poznat místo a historii Šumavy a jak se na Šumavě stavělo. Vše je dané přírodními podmínkami. V horách, kde je hodně sněhu, se staví jinak než na rovině, kde je více slunce. Proto nelze přesně říci, co je český rodinný dům. Jestli je to dům, který je založený na jednom otevřeném půdoryse? Například na Valašsku je to jedna velká jizba, kde se vše odehrávalo. V jednom rohu bylo posezení, v dalším rohu se spalo a byla pec. Na Valašsku to bylo dáno nedostatkem peněz, tento trend jedné společné místnosti je ale aktuální i dnes. Pro mě je důležité pracovat hlavně s  venkovním prostředím. Zda stavět dvou až třípatrový dům, či navrhnout přízemí domu jako součást krajiny.

JT: To byl pohled na tradici, řekněme lidové architektury. Jaký je ale tvůj pohled na funkcionalistické Brno a funkcionalistickou Prahu - na tradici modernistické architektury v Čechách?

KM: Brno je jasně definované čistým funkcionalismem. Když jsem začal studovat v Brně, tak nás hned v prváku vzali do vily Tugendhat a člověk už měl jasno, jak na té škole pokračovat. Už byl nějak „nalajnovaný“. Byl tu nějaký řád, který vycházel z funkcionalismu, z hlavních funkcí, jak by se mělo navrhovat. Samozřejmě je v Brně krásně vidět Bohuslav Fuchs, Wiesner atd. Včera jsem jel kolem sokolovny v Bystřici pod Hostýnem, která byla navržena Bohuslavem Fuchsem. To je jeden z jeho myslím prvních projektů a už tam jsou vidět prvky funkčnosti, jednoduchosti. V té době přecházel z klasicistního myšlení do čistého myšlení funkčního. Brno je pro mě důležité tím, že jsem tam studoval a „přičichnul“ k funkcionalismu. Praha je důležitá tím, že Praha je. Je to samotný fenomén proto, že je to metropole střední Evropy a je velice navštěvovaná zahraničními turisty. Já si myslím, že je chlouba celé Evropy. Nedávno jsme šli po ránu pěšky z Dejvic přes Stromovku k Veletržnímu paláci. Podle mého názoru je Veletržní palác jedna z nejlepších funkcionalistických budov. V Praze je k vidění vše. Jak postmoderna, tak původní funkcionalismus, čistá moderna nebo dnešní soudobé fasády a soudobé stavby. V Praze tak vidíme na malém území, jak byla nastolena historie od středověku, přes gotiku, renesanci až po současnost. Vidíme to krásně na nábřeží. Když jsem byl na praxi v ateliéru Gama, pan architekt Prager hodně diskutoval o Tančícím domu, protože Vlada Miluniče v ateliéru všichni znali, protože u něj působil. Já jako student jsem se tehdy chodil dívat, jak se Tančící dům staví a dneska s odstupem, když jdu na druhý břeh, a dívám se na panorama celého nábřeží, tak je na něm krásně vidět historie. Vedle něj mohou stát objekty historizující, renesanční nebo soudobé. Já myslím, že je potřeba soudobou architekturu ve městech dotvářet, čehož je pěkný příklad již zmiňovaný Tančící dům. Tehdy jsme se učili, že správný dům v Praze má mít několik důležitých prvků, jako např. loubí - což tam je, nějaké sloupy, nějakou věž – je tam obojí.

JT: V Brně tedy stále přetrvává tradice funkcionalistické architektury. Je i škola architektury stále tak jasně profilovaná?

KM: Škola je profilovaná, ale ne úplně stoprocentně, což mohu posoudit, když jsem v nějaké hodnotící komisi nebo píši posudky školních prací. Dvě třetiny studentů nebo větší polovina je ovlivněna pozůstatkem funkcionalismu, ale je tam spousta studentů, kteří zkouší úplně něco nového a kreativního. Architektura dá studentovi nějaký směr, ukáže cestu, aby se mohl sám vyprofilovat, zda bude takzvaně „dělat krabice“ nebo bude zkoušet nové tendence v architektuře. Co to je ta „nová tendence“ ještě nikdo v současné době neví. Jestli bude blízká sochařství nebo počítačovým hrám, laserům, nevím… Záleží na tom, co spolu dokáže investor versus architekt vyhodnotit a za kolik vynaložených prostředků je třeba ten prostor udělat. Pokud se bavíme o rodinných domcích, tak jsme cenově poměrně omezení. Máme jasně danou funkci, ale různé klienty. Často se jedná o mladou rodinu s malými dětmi, která chce navrhnout první rodinný dům. Nebo je to rodina, která už například bydlela v rodinném domku a teď má jasnou představu, protože už si takové bydlení vyzkoušela. U rodinného domu je jasně daná parcela. Ta parcela je většinou omezena. Je omezena vždy světovými stranami a svým prostředím. Takže když se vrátím k rodinnému domu, je to vztah toho domu a parcely, a samozřejmě do toho vstupuje vztah třetí strany, což je vztah architekt versus investor. Ti mají nějakou dohodu a podle mého názoru by ta dohoda měla směřovat k vypracování takové studie, se kterou budou všichni spokojeni. Musí být spokojený hlavně klient, protože on v tom bude bydlet a musí být spokojený architekt, že pro to udělal, co bylo v jeho silách. A potom tato společná práce samozřejmě jde na úřad a někdy to skřípe, někdy to neskřípe…

JT: Klienti chodí s určitými představami, které získají ze společnosti, možná z nějakých společenských témat, o čem se mluví, o čem se píše a co vidí v médiích. Vnímáš nějaká taková společná témata, která ovlivňují klienty a jejich zadání?

KM: Každý klient je individuální. Někteří klienti přicházejí s tím, že se jim líbí naše práce. Jdou za námi s vědomím toho, že máme něco za sebou. Automaticky očekávají podobný přístup k navrhování a to, že jsme schopni realizace. Když k nám klienti, kteří nás neznají, přicházejí poprvé do ateliéru, mají někteří představu katalogového domu, který vidí v médiích. Potom už ale nevytahují ty obrázky z kapes a jenom sepíšeme zadání, co vlastně potřebují. Nejdůležitější je, aby klienti přicházeli s jasným zadáním, nebo jim pomůžeme to zadání vytvořit. Jsou i klienti, kteří řeknou: "My chceme stavět, pojďte se podívat, jak bydlíme, chtěli bychom něco podobného". Jiní klienti přicházejí se čtyřstránkovým zadáním, kde mají vše přesně vyspecifikované. Architekt pak pracuje s jakousi zpovědí života investora. Někteří klienti jsou při prvních konzultacích nadšeni a s naší prací jsou spokojeni a u jiných vytváříme deset, patnáct variant a stále to není ono. Každý klient je zkrátka individuální.

JT: Použil jsi výraz „přístup k navrhování“. Dokážeš definovat přístup k navrhování Kamila Mrvy?

KM: Kamil Mrva považuje za nejdůležitější místo. To znamená, že musím přesně vědět, kde to je. A pak samozřejmě je přístup takový, že na začátku po prvním vyslechnutí, a prvním rozhovoru, navrhneme nějakou první myšlenku, tuto myšlenku ukážeme na konzultaci, na projekci a odsud potom vycházíme dál. Když cítíme, že je klient spokojený, tak to rozpracováváme, když cítíme, že by to chtělo ještě nějakou variantu, tak uděláme další variantu. Výsledkem by měla být spokojenost z obou stran. Nikdy nejdu přímo proti klientovi. Neříkám, že přístup Kamila Mrvy je správný, protože pracovat s prostředky klienta je velice těžké. Víme, že můžeme utratit čtyři nebo pět miliónů, ale musíme je utratit účelně tak, aby vše fungovalo a mělo jasnou logiku. Bohužel jsou dnes již naše stavby tak medializované, že nesmíme udělat moc chyb. Přístup každého architekta je individuální, protože z deseti klientů mohou být dva takzvaně problémoví. Někdy je to těžký boj a takový je i život. Na jedné straně jsme za tu naši profesi rádi, protože můžeme každý den trávit jinak, jiným návrhem, volněji, na druhou stranu ale cítíme velkou zodpovědnost. My tvoříme prostředí, „domečky“ pro lidi, které by měly fungovat teď a měly by fungovat i za pět i deset let.

JT: Čím hlouběji se zabývám tématem současné architektury nebo architektury rodinného bydlení za posledních deset let, začínám docházet k názoru, že českou architekturu, české rodinné domy, české architekty můžeme systematicky seřadit právě podle jejich přístupů k tvorbě. Jedním z nejčastějších je kontextuální přístup. Ty sám často cituješ pana architekta Pragera, že místo určuje děj, a většina českých architektů se na to odvolává. Z takovýchto staveb je opravdu cítit, že vytěžili z pozemku a z regionu maximum, že čerpali z místních zdrojů apod. Pozoruješ v tvorbě českých architektů i jiné individuální přístupy?

KM: To, že místo určuje děj, je podle mě jedna z nejdůležitějších věcí a já se jí řídím. Tak by se mělo podle mého názoru pracovat. Na druhou stranu jsou tady architekti nebo tendence za každou cenu mít v tom místě nějakou sochu a nějak tak zvaně exhibovat, je však otázka, jestli je to správné nebo ne.

JT: Můžeš architekty jmenovat?

KM: Já nevím, třeba kamarád Zdeněk Fránek. Jeho stavby jsou výborné a moc se mi líbí, ale vždycky přemýšlím, zda to vychází z tradic toho místa nebo to je vlastně nahodile udělané gesto. Nerad bych se Zdeňka dotkl, mám ho rád a ty jeho stavby se mi líbí. Ale vždy přemýšlím, zda je to třeba. Většinou nakonec dojdu k tomu, že je tam nějaký odkaz, ale na první pohled to není úplně zřejmé. Nebo ten slavný modulární dům u Berouna od architektů z HŠH. Hodně jsem o tom domě přemýšlel. Samozřejmě na první pohled jsem si říkal perfektní, ale když jsem začal ten dům rozpitvávat… Za jakou cenu byl a jakou hodnotu má pro dané okolí? O architektuře se musí diskutovat, to je dobře.

JT: Mluvili jsme o kontextuálním přístupu. Já si myslím, že tento přístup má hodně vztah k teorii architektury. Zajímáš se o teorii architektury?

KM: Samozřejmě, každý architekt by se měl trochu zajímat o teorii architektury. Zajímal jsem se o ní dříve více, když bylo více času, dnes už méně a méně. Rád jsem četl úryvky jak Rostislava Šváchy, tak Petra Kratochvíla. Dnes je pro mě tak hektická doba, že bych se rád znovu více vrátil k teorii, protože každý architekt by měl s teorií pracovat.

JT: A co fenomenologie?

KM: Toto je spíš otázka tady na Martina Rosu.

JT: Tak ho můžeme zapojit do diskuze, protože všichni vědí, že je nedílnou součástí Tvého týmu.

Martin Rosa (MR): V české architektuře tento přístup není tak moc zastoupený nebo možná lépe řečeno, si ho čeští architekti neuvědomují, ačkoliv řada z nich kolem fenomenologie krouží a marně hledají slova. My v poslední době, třeba často u  rodinných domů, pracujeme s vnitřními atrii. Například u domu v Havířově. To byl jeden z prvních domů, který jsme s Kamilem navrhovali někdy v době, kdy jsem hodně četl texty například od Pallasmy a Bachelarda. Tam je vnitřní atrium, které bylo opravdu vytvářeno jako takový kontrapunkt k pocitům, které člověk zažívá v hlavní části, která je prosklená a je z ní výhled do krajiny. Ve druhé části domu, která je od té hlavní oddělená pouze posuvnými dveřmi a tvoří s ní v podstatě jeden prostor, jsme naopak chtěli, aby došlo ke zklidnění, aby zde člověk zažíval jiné pocity, jinou atmosféru.

KM: Naproti tomu třeba malý dům v Mořkově, jednoduchá malá dřevostavba, která je uprostřed obce, uprostřed domečků, na křižovatce. Tak tady jsme vytvořili jednoduchý dřevěný prvek, jakoby třísku ze stromu, která je vsazena mezi klasické domky. Ten dům má přístup na zahradu a jednotlivé místnosti jsou všechny přístupné balkónovými dveřmi na terasu. S takovým pocitem jsme pracovali.

JT: Naznačil jsi, že architekti často pracují s fenomenologií, aniž by tušili, že něco takového existuje. Ale starší generace, bavím se o generaci Pleskot, Lábus a podobně, právě na fenomenologii vyrostla. Jeden z mála teoretických textů, který tady vůbec byl k dispozici, bylo dílo Christiana Norberga-Schulze Genius Loci, které bylo populární díky tomu, že bylo založeno na popisu Prahy. Které české architekty bys zařadil do fenomenologického přístupu, i když o tom možná ani netuší?

MR: Nedávno jsem dělal přednášku o fenomenologii v architektuře a jako příklady jsem tam zmiňoval právě architekty Pleskota, Lábuse nebo třeba Michala Kuzemenského, který pracuje hodně s poetikou. Nebo brněnští architekti Petr Hrůša a Petr Pelčák, díky kterému jsem se ostatně až na konci mých studií na fakultě architektury něco málo o fenomenologii dozvěděl. Je to ale velice těžké nějak hodnotit, když u nás málokterý architekt opravdu podkládá svoji práci teorií a fenomenologie v architektuře v podstatě není součástí diskursu. Základní texty se k nám teprve postupně dostávají. Například překlad dvou stěžejních textů od Pallasmy jsou na trhu od ledna 2013. Tento text je již ale poměrně starý a fenomenologie je v současné době mnohem dál – ale přesto snad jediný text, co lidé opravdu znají, je právě ten Genius Loci.

JT: Když jsme se tady bavili o různých přístupech, tak tady padlo jméno HŠH, což je vedle Kopeckého a Studeného jeden z těch, řekněme experimentálních a konceptuálních přístupů, kterých je v Čechách tak málo.

KM: HŠH jsou šikovní a mě mrzí, že se rozešli, protože to byli před pěti, deseti lety silní tahouni. Muzeum v Olomouci, špičková rekonstrukce, která nemá obdoby a vznikla jenom díky jejich přístupu. Já se s nimi znám osobně, a tak je mi trochu líto, že mají mezi sebou rozepře. Měli bychom si víc pomáhat, protože nás architektů není moc, my jsme tzv. třešnička na dortu tady v té naší populaci, v té naší společnosti. Když si vezmu procentuálně, co se tady staví za stavby, jak vypadá klasická obec, klasické město, že je tady spousta vnějších satelitů. Kolik rodinných domků se kolem obce postaví a kolik z toho tvoří samotní architekti a kolik z toho můžeme nazvat soudobým přístupem k architektuře, nebo že je to jednoduchý funkční dům? Moc ne. Na druhou stranu je to samozřejmě i otázka té komunikace mezi architekty, otázka toho podbízení se vůči klientům. Je to o nějakém nastavení slušnosti, nastavení cen, otázka komory architektů. Všechno dohromady je takový guláš, se kterým bychom měli všichni pěkně pracovat.

JT: Vraťme se ještě k české architektuře. Hodně tady padalo slovo práce s materiálem nebo smysl pro detail.

KM: A to je také jedna z nejdůležitějších věcí. U každé naší stavby se snažíme vykonávat autorský dozor, kde je ještě na stavbě hodně věcí, které jsme schopni ovlivnit, podchytit. Detail si myslím, že je jeden ze základních prvků při pohledu na stavbu, při chování stavby i při užívání. Jestli to je detail, který souvisí s konstrukcí podlahy, detail stropu, detail kolem oken, detail nábytkový, detail vybavení, detail vstupu do domu nebo detail zahrady, pořád ten detail souvisí se stavbou. Bez dobrého detailu nebo bez dobře zpracovaného detailu stavba nemá poetiku a souznění.

JT: Vy jste oba absolventi z Brna? Já nemohu zapomenout na pana profesora Masáka, kterého považuji za jednu z největších osobností české architektury dvacátého století. Měli jste možnost u něj studovat a jaké to bylo?

KM: Já jsem absolvoval čtyřleté studium a pak jsem byl rok na praxi v Praze a následně tři semestry pod vedením pana profesora Masáka na magisterském studiu v Brně. Dnes by měl pan profesor Masák přijít na naši výstavu v Praze a pokřtít naši třetí knížku. Pro mě byla a stále je obrovská zkušenost a čest být „profesorovým“ žákem. Tak jak jsi to nazval, myslím si, že je jedna z největších ikon.

JT: V čem tkví jeho kouzlo osobnosti, že dokáže najít ty „dobré lidi“ a dostat z nich jako pedagog to nejlepší? Jak učil? Jde to nějak popsat?

KM: Já ho znám pouze jako vedoucího projektu, ale ne moc jako přednášejícího. Potkával jsem se s ním jednou nebo dvakrát týdně na hodinu, kdy prošel náš hlouček diplomantů. Na začátku mluvil ke všem a pak s každým pracoval systematicky. Myslím si, že je pro něj důležitý systém a řád, který nějakým způsobem nastolí, a který by se měl dodržovat. Z poctivé práce by měl potom vzniknout výsledek. Součástí jeho práce bylo i okolní dění. Po prvním semestru jsme s ním jeli na deset dnů do Holandska. Měli jsme se zaměřit na holandský typ staveb, na jejich fasády a každý si měl vybrat jeden den, kdy vedl všechny ostatní studenty. Seděl jsem prakticky vedle řidiče a říkal, kam pojedeme a kde má zastavit. Na jedné straně nás pan profesor hodil do moře, ať plaveme a na straně druhé zpovzdálí možná „tahal za nitky“. Já jsem ho tehdy tolik neznal a bylo to pro mě, jako studenta, hodně těžké. Až potom jsem pochopil, s jakou úctou bychom se k takové architektonické ikoně měli chovat. 

Myslím si, že i Brnu hodně pomohl a také v době, kdy se tvořil Obecní dům, pořádal spousty přednášek a diskuzí.

JT: Zmínil jsi spolek Obecního domu v Brně. Ty jsi něco podobného s panem architektem Václavíkem založil - Centrum nové architektury v Ostravě. Co je cílem toho spolku?

KM: Cílem je samozřejmě podpora architektury a podpora dění v tom daném regionu. V době před deseti lety bylo všechno v počátcích a Ostrava trošku zaostávala oproti Praze nebo Brnu. Snažili jsme se tam proto pořádat výstavy a vyvíjet osvětovou činnost. Začalo to tím, že nás vyzvalo Centrum pro středoevropskou architekturu v Praze k účasti na slavné výstavě Young blood - Mladá krev. Tam se potkaly tři ateliéry z  našeho regionu. Radim Václavík z Ostravy, Ateliér 38 z Opavy a my. Měli jsme společnou výstavu, společný rovnostranný prostorový trojúhelník, kde z každé strany každý prezentoval svou práci a uvnitř toho trojúhelníku byla nějaká hra s kostkami, takže to byl takový koncept tří ateliérů, které se snaží fungovat v tom blízkém regionu okolo Ostravy. Potom jsme s Radimem Václavíkem krátce nato založili zmiňované Centrum nové architektury s tím, že jsme byli spojeni jak s Centrem brněnským, které vedla tehdy paní architektka Vrábelová, také s Centrem pro středoevropskou architekturu v Praze. Pomáhali jsme si i s Galerií Jaroslava Frágnera, pořádali výstavy, zvali jsme odbornou společnost nebo lidi, kteří byli zainteresováni do nově vznikajícího oboru architektura na Vysoké škole v Ostravě, lidi z Magistrátu nebo zákazníky, developery, investory… Snažili jsme se dělat propagační činnost z hlediska architektury a tematické výstavy.

JT: Ekologie je dneska velké téma. Do jaké míry toto téma ovlivňuje tvorbu rodinných domů a do jaké míry se jedná pouze o „populismus, medializaci a lobbing?“ Na ekologii se totiž dá dívat z více pohledů – ne pouze přes pasivní domy. Co je ekologie v Tvé tvorbě?

KM: Je to téma, které se pořád točí kolem dvou věcí. Vycházíme z místa a vycházíme z přírodních zdrojů. Toto je pro mě důležité. Když jsme například dělali jednu rekonstrukci, kdy firma chtěla nový image a přístavbu k objektu se starou původní břízolitovou fasádou z šedesátých let, tak naštěstí asi sto metrů od objektu byla místní pila. Od ní jsme pak brali surové nehoblované latě, které jsme na obměnu fasády použili. Přístavbu jsme udělali jako dřevostavbu opět z materiálů místní dřevařské firmy. Je tu i druhé hledisko. My rádi realizujeme tak zvané nízkonákladové nebo nízkoekonomické stavby. Nízkoenergetický dům by už měl být dnes standard, ale když někdo přijde a řekne, že chce pasivní dům, tak já osobně s tím mám trochu problém. Byl jsem se podívat na pasivní dům kamaráda, který přednáší pasivní systémy po celé republice. Jeho fasáda je zateplená čtyřiceti centimetry polystyrénu a ve střeše a stropě je osmdesát centimetrů polystyrénu a prý je to prakticky bezúdržbový dům s nízkou spotřebou energie. Ale když jsem si spočítal, kolik kamionů muselo přijet s tepelnou izolací a kolik továrna, která vytvořila polystyrén, musela mít úniku plynu z komínů, tak jsem si říkal, že to není možné. Když jsem se ho potom zeptal na cenu, tak mi to samozřejmě nechtěl říct. Takže podle mě udělat pasivní dům za cenu toho, že bude jeden a půl krát dražší než klasický dům, to není to pravé. Pro mě ne. Pro mě jako architekta, který chce těm lidem udělat jednoduchý prostor, aby se jim v něm pěkně žilo, to je velký otazník. Když si vezmu Holandsko, kam jsme často jezdili jako studenti, vidím tu jednoduchost v těch stavbách, vidím ta jednoduchá skla. A to jsou tam podobné klimatické podmínky jako u nás. Je tam podobná zima.

JT: Je tam mírnější zima, tak kolem nuly.

KM: Je tam mírnější zima, dobře, ale u nás se snažíme používat trojskla a dnes už i čtyřskla a já přemýšlím, jestli je to to pravé. Našel jsem spoustu jednoduchých staveb v Kanadě, krásných a zajímavých, kde si ti lidé prostě vzali svetr navíc. My tady máme nastavený teplotní režim, kdy musí být vše nad dvacet a pokud má někdo v domě osmnáct, devatenáct stupňů, tak už je to považováno za problém. Každý z nás je zvyklý na usínání v ložnici při jiné teplotě, někdo spí u otevřeného okna.

Nejprve musím vymyslet dům, jak bude fungovat. A pokud mám peníze a chci to udělat tak, aby ten dům fungoval lépe, například měl v sobě nějaký ten inteligentní systém, tak toto chápu. Dnešní doba mobilních telefonů a iPodů to ukazuje.

JT: Na závěr pokládám takovou možná populistickou otázku, od koho by sis nechal navrhnout dům. Kteří architekti Tě inspirují a ovlivňují?

KM: Jedna věc je ta, co se člověk učí ve škole nebo co se mu líbí na obrázcích a fotkách a druhá věc je ta, jakou práci architekta mohu poznat osobně a to je pro mě důležité. Já jsem projel nějakých třicet staveb Franka Loyda Wrighta. Pro mě to je obrovská ikona, která pomohla nastavit laťku architektuře a nějaký systém. Na druhé straně jsem projel nádherné stavby Le Corbusiera. Také vilu Tugendhat bych měl jako správný absolvent brněnské fakulty znát úplně dokonale a pro mě je Mies van der Rohe s Frankem Wrightem na stejné úrovni. Ze současných ateliérů je špička v Holandsku a Švýcarsku. Z českého prostředí mám moc rád stavby architekta Stanislava Fialy.

V českém prostředí je dnes spousty architektů. Pokud spočítám dohromady studenty, kteří opouštějí každý rok Brněnskou, Pražskou a Libereckou fakultu a některé obory na ČVUT, tak je to možná šest set, sedm set mladých lidí. To znamená, že za posledních deset let je to sedm tisíc mladých architektů. A z toho je nás možná stovka, o kterých má širší veřejnost povědomí, a kteří se snaží něco pro architekturu dělat. Tedy nejenom to, že rychle nakreslí něco, co se pak dá do šuplíku. My jsme tady od toho, abychom dokázali ten projekt zrealizovat. Aby ho jeho majitel byl schopen užívat, aby byl spokojený a nejlépe aby s tebou chtěl pokračovat nebo tě pozvat na kávu. A pokud my k tomu budeme přistupovat tak, aby lidé byli spokojení, tak si myslím, že se naše společnost může posouvat nahoru. Když se budeme opravdu chovat slušně, poctivě a trošku si pomáhat, tak to bude fajn.

JT: Skvělá tečka. Děkuji za rozhovor.