Jan Tesař (JT): Jaká společenská témata podle Vás ovlivňují dnešní klienty a jak byste tyto klienty rodinných domů charakterizoval?
Luděk Rýzner (LR): Průběžně lze sledovat, že osvěta a schopnost lidí vybrat si architekta vzrůstá. Hodně mých kolegů toto stále kritizuje a nevidí žádné zlepšení. Nicméně změna tady je v porovnání s tím, v jakých fázích jsme se nacházeli. Lidé se totiž již „spálili“ a také určitým způsobem probíhá televizní nebo jiná drobná osvětová činnost v podobě knih – např. od vás1 nebo monografie architektů. Mimo to jsou lidé ovlivňováni také spotřebními periodiky – časopisy o bydlení. I úroveň těchto časopisů se změnila, kdy náplň časopisů ve formě typových domů, která byla brána jako „modla“ pro satelitní městečka, začíná ustupovat. Ze své zkušenosti a praxe vím, že lidé přicházejí poučenější, kdy jim většinou již nemusím vysvětlovat strukturu povolení a jiných souvisejících věcí, nemusím objasňovat, co všechno profese s sebou přináší. Sami se již ptají na autorský dozor, na interiér apod. Rozhovory s klienty již nezačínají tím, co děláme, proč si nás najmout, jak se projekt bude vyvíjet apod.
Změna v tendenci z hlediska architektury je určitě vidět, lidé preferují modernější pohled na svět i v rámci konzervativního přístupu, kdy klient např. chce mít sedlovou střechu, protože se mu to líbí, je to dané regulativy a bojí se ploché střechy. Ale souhlasí s tím, že např. střecha nebude mít 1,2 m přesahy, nechtějí čtvercová okna 150 x 150 cm. Jsou schopni o těchto věcech diskutovat.
Změny a tendence, které se dějí, jsou tedy z mého pohledu pozitivní a jde to dopředu. Nikdy jsem ale nepočítal procentuální poměr domů, které se postaví s ovlivněním architekta, a které se postaví v rámci projektů nemající moc společného s architekturou jako např. kopie katalogového domu.
JT: Vnímáte nějaké společné tendence/ témata charakterizující tvorbu rodinných domů z dílen českých architektů v současnosti? Lze se vůbec vymezit pojmem české rodinné domy (česká architektura) v současné době?
LR: Určitě dochází k návratu k funkcionalistickým kořenům, kdy i laická veřejnost označuje vše, co je hranaté a má velké prosklené plochy, za funkcionalismus. Nevím, zda jsou české domy v porovnání s jinými zahraničními, které jsou publikované v zahraničních časopisech, jiné. Např. ve španělské architektuře je hodně plechu, kamene. Oproti nám mají velkou výhodu v tom, že neřeší zimu, tepelné mosty apod. Proto jejich architektura vypadá lehčí a vzdušnější. Když v našich podmínkách uděláme římsu, obalíme ji 20 cm polystyrenem. Nebo s investorem diskutujeme o tom, jak to tepelně odizolujeme a kolik to stojí. Potom je tedy architektura ovlivněna i tím, v jakých klimatických poměrech se nacházíme. Ve Španělsku si dokážu představit zeď přímo z kamene, kdežto u nás lze toto použít spíše jako obklad, a to z důvodu tepelně-izolačních vlastností.
Samozřejmě architektura je také ovlivněna kořeny, ze kterých v daném místě vychází. S tím se také pracuje na škole, kdy studenti mají průpravu ohledně vývoje architektury. Období funkcionalismu je u nás silně zakořeněné, nicméně z mého pohledu dnešní tvarosloví již nemá nic společného s klasickými třicátými léty. Je to takový „mix“, což je dané tím, že lidé hodně cestují a mladí architekti jezdí na zahraniční stáže, je tady velká dominance webu, kde se sdílí mraky informací.
Myslím si, že architektura není nijak uchopitelná v tom smyslu, že by někdo řekl, že toto konkrétně v dnešní době je typická architektura např. jižní Moravy, Čech nebo toto je rakouský typ architektury. V Rakousku jsou třeba rozšířenější dřevostavby, ale nakonec když stavby porovnám proporčně po odmyšlení materiálového použití na hmotách, tak sdílíme v Evropě podobné principy a tvarosloví, které se na domech opakuje. Jsou samozřejmě architekti, kteří to svým způsobem dotvářejí, vymykají se a jsou rozpoznatelní od ostatních jako například Línek.
JT: Mezi Vaše stěžejní díla patří bezesporu Vaše prvotní dílo – rodinný dům v Humpolci (Glass house). V inspiraci u této stavby se hlásíte k architektovi Richardu Meierovi. Vila nese prvky neofunkcionalismu, ale Vaše další práce v tomto duchu v zásadě nepokračují. Sám prezentujete svoji tvorbu tím, že si nezakládáte na rukopisu2, ale na týmové práci. Které další architekty, jejichž tvorba vás oslovuje, byste jmenoval?
LR: Po revoluci jsem byl hodně ovlivněn Richardem Meierem. Dnes je možná kritizovaný od různých architektů, nicméně kdyby tito dosáhli toho, čeho on, úroveň architektury by byla určitě jinde. U domu v Humpolci sehrál zásadní roli i investor, který měl rád tuto architekturu a měl ji nastudovanou z různých zahraničních publikací a i jemu se dílo Richarda Meiera líbilo. Potkali jsme se se stejným úhlem pohledu na architekturu.
V časovém průřezu mých domů a domů, na kterých jsem spolupracoval s kolegy, není patrný žádný vzor nebo vliv a ani dramatický rukopis a podobnost domů. Domy většinou reagovaly na to, co od nich daný klient chtěl. Vždycky jsem si utvořil názor na dům, aby vyhovoval pro dané místo, a potom jsem se šel podívat nebo hledal, jak se s takovým místem vypořádávají jinde. „Plecháč“ je toho příkladem. Věděl jsem, že chci sehnat nějakou komplikovanou parcelu, abych ukázal, že je možné i na takovýchto místech udělat bydlení a nevyčleňovat tyto parcely, že se nedají využít. Logicky jsem se v té době díval na holandské a japonské stavby, kde princip šetrného zacházení s místem a stavění domů vertikálně je běžný a nikoho to moc nepřekvapuje. Nejsem žádný obdivovatel japonské architektury, ale díval jsem se, jak si japonští architekti hrají s různými principy u schodiště. Často se jedná až o extrémní řešení. Jsou to až žebříky, protože prostor schodiště zabírá příliš mnoho místa, když mají zastavět pouze 15m2 a dát do toho 3+1.
Z mých domů tedy není cítit jednotná nit nebo inspirace jedním, já to ze své tvorby nevypozorovávám. Možná někdo jiný v tom něco společného najde. Záměrně jsem nikdy nic takového nedělal – např. že bych opětovně někde cíleně použil rezavý plech nebo někde něco pokřivil …
JT: „Plecháč“, jedno z Vašich stěžejních děl, je domem, ve kterém teď žijete s rodinou, i když toto původní záměr nebyl. Jak se v něm teď z pohledu uživatele vzhledem k jeho zvláštní konstrukci žije?
LR: V současné době my jako rodina žijeme střídavě jak v „Plecháči“, tak i v bytě, který je přičleněný k mé kanceláři. Dům užíváme hlavně v létě, kdy je pro moji rodinu důležitá zahrada a bazén. Protože je to dům založený na vertikále, má tedy poměrně hodně schodů mezi jednotlivými místnostmi, mezi jednotlivými lidmi. Často tedy zvažujete, když něco potřebujete, zda pro to půjdete dvě schodiště dolů či nikoliv. Stejně tak to potom funguje i s rodinou – místo toho, abychom se potkávali, tak zvažujeme, zda máme jít či nikoliv. Když je léto, tak přirozeně žijeme všichni na jednom podlaží a do ložnic se rozcházíme až spát. Na zimu je pro nás byt pohodlnější, kdy žijeme na „jedné rovině“. Pro bydlení na zimu nám tento dům nevyhovuje. Nemám však potřebu dům prodávat a ani nechci. Proto jsme obvykle od května do října v „Plecháči“ a na zbytek roku se stěhujeme do bytu. Zásadním důvodem tohoto střídání bydlení je potkávání lidí, protože schody jsou určitá bariéra.
JT: Jak „Plecháč“ funguje akusticky vzhledem k tomu, že má ocelovou nosnou konstrukci?
LR: Dům je řešený jako kompletně otevřený prostor. Aby bylo vytvořeno co nejvíce místa, je v něm použito hodně posuvných dveří. Nahoře je pracovna, ložnice a obytná část. Dům byl navržen tak, že v tomto prostoru se budou pohybovat dva lidé.
Jediný prostor, který je řešený po akustické stránce, je prostor dětí, který je pomocí použití příček a dvou dveří oddělen. Samozřejmě, že nejsou odizolované trubky, sloupy jdoucí uvnitř konstrukce a podlahy nemají akustické izolace. Ale je použitý akustický sádrokarton a dovnitř vložená akustická vata. Mezi ostatními pokoji akustika už není tak vyřešená. Totiž rozhodnutí o tom, že tam budeme bydlet, přišlo, až když byl dům zkolaudovaný.
Dům byl navržen v době ekonomického boomu, kdy jsme se domnívali, že se budou průmyslové zóny rozvíjet a lidé nekonečně bohatnout a kdy sem budou na omezenou dobu přicházet lidé ze zahraničí rozjíždět nové firmy a po určité době se vracet zpátky. Přesně na toto byl dělaný tento dům např. pro vyššího manažera, který sem nepřestěhuje celou rodinu, protože třeba má velké děti studující v zahraničí. Ten sem přichází na rok až dva a může si pronajmout tento dům, protože je to zajímavé, jiné, solidně vybavené. V případě, že za ním přijede na návštěvu rodina, může ji zde ubytovat.
JT: Domnívám se, že Vy jako architekt velmi dobře zvládáte práci s materiály, je to takové to dokonalé řemeslo. V určitých fázích jdete s materiálem až do experimentu, jako třeba u domu „Plecháč“. Toto konstrukční umění, dokonalé řemeslo je vidět na drobných stavbách – obytných rekreačních objektech: zahradní altán u rybníka Másílko a rekreační domek Brnky, kde je znatelný výborný smysl pro technické a technicistní řešení. Souvisí to se školami, které jste absolvoval? Tedy stavební průmyslovka a obor architektura na FSv na ČVUT?
LR: Je to možné. Jsem totiž přesvědčen o tom, že architekt by měl dobře rozumět konstrukci. Rozhodně si nemyslím, že jediná práce architekta je práce kreativní. Na hodně stavbách je vidět, kdy architekt chtěl předvést kreaci a nakonec byl zatlačen zpět, protože nebyl dostatečně silný v argumentech proti ostatním v týmu, proti námitkám statiků a jiných profesantů. Architekt musí ukázat, že je v týmu leader a přinést příklady, jak by to šlo vyřešit. Aby neudělal to, že navrhne čtyři prosklené zdi, které jsou vykonzolované, když ví, že statik potřebuje alespoň jednu pevnou.
Svoje znalosti beru jako výhodu a jsou stále ve mně někde zakořeněné. I střední stavební průmyslová škola do mě dostala principy konstrukčního přemýšlení, abych přemýšlel někdy více jako technik. Toto je pro mě benefit v koordinační práci na projektu, i když technické obory od dob mých studií šly hodně dopředu.
I když jsme menší ateliér, tak máme hodně projektů, které se realizovaly. Díky realizacím člověk získá zkušenosti, kde co udělal špatně, a často tyto problémy souvisejí s techničtějším vzděláním. Potom samozřejmě rychleji rozumím tomu, co si můžeme dovolit nebo co už je za hranou.
JT: Proč jste se rozhodl studovat střední školu s technickým zaměřením?
LR:
Na střední průmyslovou školu jsem šel, aniž jsem věděl, zda
mě to bude bavit. To jsem zjistil, až jsem ji začal studovat.
Parametrem mých rodičů pro výběr školy bylo to, že jsem
neustále něco na chatě budoval, a také i to, že moje matka se
bála, že někde daleko „zvlčím“. Protože tato škola byla
v Brodě na denní dojíždění, tak jsem byl stále pod
kontrolou. V prvním ročníku mě „řemeslo“ úplně
uchvátilo, škola mě nadchla. Do osmé třídy mě škola vůbec
nebavila. Jakmile vždycky skončila, tak jsem většinu prázdnin
prorýsoval a prokreslil.
JT:
V rozhovoru s Adamem Gebrianem jste hledali „červenou
nit“ tvorby Luďka Rýznera. Domnívám se, že je to práce
s detailem, což je vidět na Vašich výkresech, na skicách a
také na stavbách.
LR: Když jsem byl na praxi, dostal jsem za úkol rozkreslit toalety. Protože to bylo do hotelu, zabýval jsem se různými detaily, což nebylo v ateliéru obvyklé. Zabýval jsem se tím, jestli má být na dveřích klika, aby si lidé o ni netahali sako. Řešil jsem věšáky, měl jsem na toaletách nakreslené WC štětky, držáky toaletního papíru atd. Přemýšlel jsem, kam dát mýdlo, ručník a jak vyměňovat zásobník na papírové ručníky, protože jsem navrhl černou dlažbu, na které je každé ukápnutí vidět. Dnes řešení takovýchto detailů je už téměř normální. Když jsem z ateliéru odcházel, šéf mi řekl, že by si mě najal jako designera „záchodů“, ale na nic víc.
JT: Ještě se vrátím k rybníku Másílko. Na toto místo vznikalo několik studií a dílčích projektů. Z jakého důvodu to tak bylo? Jaký příběh se k tomu váže?
LR: Od finální stavby varianty nebyly. Cílem bylo navrhnout stavbu tak, aby zapadala do přírody. Másílko byla požární nádrž užívána hasiči, i když prapůvodně za první republiky byla využívána jako nádrž pro textilní průmysl. Nový majitel toto přebudoval na rybník. Při přebudování nádrže na rybník jsem pomáhal s koordinací. Najmuli jsme odborníka na rybníky a firmu, která dělá sadové úpravy. Nakonec tam byla připravená parcela na dům. Majitel si musel nejprve promyslet, co chce na místě postavit. Přemýšlelo se o tom, že bude dům na vodě. Od této myšlenky se ustoupilo, protože by to rozdělilo vodní plochu, která je naprosto úžasná. Pořád se chodilo po pozemku a hledalo se, co by bylo nejlepší. Nakonec jsme řekli, že dům musí být navržený na nejhorším místě, které je nejméně využívané tak, abychom neznehodnotili krásná přírodní místa, na která se bude moci majitel z domu dívat. Je vybráno místo pod hrází, které je promáčené. Máme tedy vizi domu, který by se tam dal umístit. U rybníka je úžasný klid na odpočinek a na krmení ryb.
Nicméně majitel neměl žádné zázemí – možnost si někde uvařit kávu, schovat se, když prší apod. Proto tedy přišel nápad s chatkou jako 1+1.
JT: Na projekt rodinného domu ve Starých Splavech byla investorem vypsaná soutěž. Znáte i ostatní návrhy a můžete případně Váš koncept s nimi srovnat?
LR: Do soutěže jsme již vstupovali jako náhradníci místo Josefa Pleskota. Soutěžní návrhy podávali Markéta Cajthamlová, Jiří Suchomel, HŠH architekti a my. Návrh Jiřího Suchomela byl hodně konzervativní, dům scházel postupně po jednotlivých úrovních dolů a zabíral celý pozemek. Bylo to obrovské sídlo. Návrh Markéty Cajthamlové byl velmi vyvážený, její návrh investor zvažoval. Dům byl hodně logicky a výborně vyřešen. Dům měl tvar T, hlavní obytná část byla na sloupech. Markéta Cajthamlová je ve svých projektech velmi neústupná. V návrhu byl trám, do kterého byla umístěna úzká okna, a končilo to jedním velkým oknem. Nicméně investor chtěl více oken do lesa. Proto se tedy investor rozhodl pro náš návrh. HŠH udělali velmi „úleťácký“ návrh – kmen stromu v návaznosti na stromy na daném místě. Určitě podnětný projekt. Tato organická forma by byla finančně a realizačně náročná. Také redukce a úpravy u tohoto návrhu by nebyly téměř možné na rozdíl od našeho „kvádru“ a „téčka“ Cajthamlové. Jejich návrh byl zajímavý, novátorský pohled. Oni k tomu přistoupili tímto způsobem, protože investor je umělec. Nicméně je to umělec, který stojí „nohama na zemi“, a proto je úspěšný. Není to pouze umělec chodící s „červenou šálou“, ale má to všechno dobře v hlavě srovnané. Tento člověk je „klon“ umělce a businessmana. Umí velmi dobře skloubit umělecké i finanční.
Zadání domu od investora bylo jako scénář asi na šesti stranách včetně popisu toho, jak tam chce žít. Potom, když investor začal řešit náklady na stavbu domu, začalo se hodně ořezávat a zhušťovat. Náš soutěžní model se nakonec od reality hodně lišil. S investorem jsme řešili každý detail, každou niku. V domě chtěl hodně úložného prostoru. Tam, kde se mu zdálo, že je to zbytečně velké, tak jsme dodělávali skříňky apod. My jsme potom řešili, jak skříňky schovat, aby to vypadalo pěkně. Na stavbě se hodně měnilo. Například jsme o 2,5 metru posouvali terasu. Všeobecně je to o tom, že klienti tvrdí, že si umí všechno představit a nakonec, když to vidí, jsou překvapeni.
JT:
Ve Vašem portfoliu je několik prostorově nadstandardních domů.
Liší se práce na luxusním bydlení od klientů střední třídy?
LR: Práce na luxusním domě se od práce na menším nijak neliší.
JT: Je nějaký rodinný dům ve Vašem portfoliu, o kterém jsme se nezmínili a který považujete za Vaši důležitou stavbu?
LR: Domníval jsem se, že odezva na zahradní altán u rybníka Másílko bude větší a že bude publikovaný např. v A10 nebo v podobném časopise. Ve srovnání např. s čajovými domky si myslím, že Másílko je opravdu dobrá stavba. Vidím, jaký to má efekt na cizí lidi, kteří tam přijdou. Libí se to i lidem, kteří by za mnou nikdy nepřišli pro návrh domu, protože mají na domy úplně jiný názor než já. Cílem bylo stavbou altánu nepoškodit to krásné místo. Stokrát jinak by to udělal někdo jiný. Ale myslím si, že i s touto stavbou je pozemek pořád stejně dobrý, a proto jsou z toho ti lidé nadšení. Celkově se dá říct, že pokud je tedy dobré místo a postaví se tam dům, tak to místo zůstává stále pěkné, pokud se dům opravdu povede. Pokud je architektura dobrá, tak člověk nemusí čekat ani na historii, jestli ta ten dům zhodnotí. Pokud postavíte „plechovku“ u Grand kaňonu, tak všichni budou říkat, že pokladna z rezavého plechu pro Grand kaňon je výborná, ale právě ten Grand kaňon udělá tu pravou emoci a ta „plechovka“ jenom nevadí.
U rekreačního domku Brnky je to podobné. Pro mě je to nula architektury. Je to hranol, který je hodně prosklený. Důležité bylo opět prostředí – nezlikvidovat atmosféru, aby Drahaňské údolí bylo dominantní.
Například dům v Jihlavě dopadl velice dobře i v detailech. Tady jsme se s investorem stali blízkými kamarády, jezdíme spolu i na dovolenou. Je to investor, který byl úplně naladěný na „naši strunu“. Potom je to radost stavět a diskuze probíhá úplně v jiné rovině. Nikdy neřešil, že když např. člověk zapomene nakreslit jeden kohoutek v koupelně, kdo to zaplatí, když nebyl ve výpisu. Věděl, že ho zaplatí on, protože ho do koupelny potřebuje. Vždycky se mu na konec tento přístup vyplatil, nikdo nikdy se proti němu nechtěl spolčit, protože i přesto, že byl přísný, vždycky přesně rozlišoval, co je důležité.
Menší dům v Bratislavě považuji za jeden z našich nejlepších.
JT:
Ekologie je dneska velké téma. Do jaké míry se jedná pouze o
„populismus, medializaci a lobbying“? Jak se na ni díváte Vy?
LR: Já jsem protiekologický. Teď jsem si zrovna koupil novou pračku s tím, že je úplně super. Moje manželka přišla ale s tím, že ta stará pračka prala za polovinu času. Zavolal jsem tedy dealerovi a ten mi vysvětlil, že museli splnit nějaké ekologické limity, tak prodloužili délku praní – začal mi celou problematiku složitě vysvětlovat. Podle mě, co je selským rozumem, to je ekologické. Některé „hurá akce“ typu žárovek a slunečních elektráren, tomu nevěřím i s ohledem na různá evropská nařízení.
JT: Kterého autora považujete za silnou českou osobnost – od koho byste si nechal postavit rodinný dům?
LR: Josefa Pleskota. Je to člověk s názory mně hodně blízkými. Má zdravý selský rozum v tom, že nepřehání věci do extrému a umí si udělat na všechno svůj vlastní názor. Jeho pohled na architekturu a používání materiálů nejsou vyhnány do extrému až experimentu, na rozdíl od Fialy. Domy Fialy obdivuji, v některých jsem i byl. Když se ale podívám na práce Pleskota, tak jeho pohled je vyvážený. Používá surové materiály tou formou, která je příjemná na bydlení. Materiály umí dobře zkombinovat, domy a interiéry nepůsobí studeně, má to logiku. Vypadá to sice jednoduše, že nic za tím není, ale ono je za tím spousta koncepční práce, kdy je ve finále vidět efekt - pěkné, jednoduché, krásně to pohladí.
JT: Děkuji za rozhovor.
-