Jan Tesař (JT): Téma mého výzkumu je „Tendence v současné architektuře individuálního bydlení – Česká republika od r. 2000“ Podílela jste se na výběru domů v knize České bydlení - 77 rodinných domů. Co tedy podle Vás ovlivňuje současné bydlení – tvorbu rodinných domů?

Markéta Cajthamlová (MC): Do knihy České bydlení nominovali rodinné domy autoři předchozích ročenek. Vycházelo se tedy ze zkušeností získaných při tvorbě ročenky a znalosti realizací z tohoto krátkého období. Mám ale obavu, že odpověď na otázku může nepřímo ovlivňovat Vaše kniha 99 domů, kterou jste s Janem Stempelem nedávno vydali. Což bych samozřejmě nerada.

JT: Jen doplním, že Kniha České bydlení – 77 rodinných domů vyšla v roce 2006 a mapovala rodinné domy po roce 1989 až do roku 2006. Kniha 99 domů prezentuje domy, které se postavily následně do roku 2012 nebo v době vydání předchozí knihy nebyly ještě dokončeny.

V čem vnímáte změny v bydlení v rodinných domech v porevolučním období?

MC: Zásadní změny nevidím. Téměř mi přišlo, že téma je pořád jedno, stále stejné - a to prostě nějaká reakce lidí, kteří vyrostli v panelovém domě, ve městě. Náhlý pocit možnosti žít mimo město. Většina lidí však brzo pochopila, že žít nekoordinovaně, bez úvahy a bez územního plánu na zastavěném poli nic lepšího nepřinese. Mnozí se již stěhují zpět do měst. A v tom vidím změnu, větší důraz lidí na kvalitu pozemků. Již to není takové to „hurá“, jdeme z města ven a je trochu jedno kam.

Většina mých klientů, se kterými jsem se na spolupráci domluvila, přišla s velmi zajímavými pozemky. Tendence je tedy hledat kvalitní a výjimečné pozemky, kterých samozřejmě ubývá. Potřeba bydlení se moc nemění – čtyři pokoje, obývací pokoj a k tomu někdy sauna, bazén, vířivka, terasa nebo altán. To vše na menší zahradě a hlavně se otevřít do zeleně.

JT: Jedním z hlavních témat je tedy kontext místa?

MC: Ano.

JT: U řady domů je na první pohled zřejmé, že pozemek hrál nejdůležitější roli. Vezmeme-li například realizaci HSH Šépka, Hájek, Hradečný - vila Hermína, kde se morfologie pozemku a výhledy propsaly do konceptu domu. Na druhou stranu slavná vila v Berouně od stejných autorů, která je v typické satelitní zástavbě, má silný abstraktní koncept, který na místo téměř nereaguje. Myslíte, že se dají takto objevit další témata, co zásadně ovlivňují architekturu domů?

MC: Samozřejmě vznikají i kvalitní domy na nezajímavých pozemcích, ale snaha lidí najít si kvalitní pozemek je skutečně v současnosti znatelná. Dalším silným tématem je ekologie, která přerostla ve společenské téma. Pojem ekologie se přemílá neustále dokola, ale vytrácí se jeho skutečná podstata. V realitním světě se z toho stal marketinkový nástroj developerů, kterým klienty lákají na tzv. pasivní a nízkoenergetické domy. Myslím, že přímý vliv na architekturu není tak zásadní pouze do té míry, do které si ji je architekt ochoten připustit. O to více je tento mediální tlak na klienta přenášen do jeho zadání a posuzování architektury. Často ztratím klienta jenom tvrzením, že pasivní domy nedělám.

JT: A do jaké míry jste si ochotna ekologii ve vlastní tvorbě připustit Vy? Je „ekologie“ ve Vaší tvorbě?

MC: Určitě to není 30 cm izolace. Dovolím si citovat slova Ing. Jana Žemličky: „Dům je úsporný tak, jak úsporný je jeho uživatel.“/1 Rozhodně je to primárně v samotném uživateli, v jeho uměřeném zadání, ve vztahu k věcem, způsobu chování a přemýšlení. Jen nevím, jak vážný stav musí nastat, aby tato jednoduchá skutečnost přišla do obecného podvědomí.

V mé tvorbě je to tedy umírňování zadání investorů, ale také obyčejná recyklovatelnost materiálů. Například využíváním místních materiálů, které se na pozemku nacházejí, ať je to třeba hromada kamenů. A samozřejmě následná recyklovatelnost samotného domu.

JT: Definovala byste nějak pojem česká architektura nebo dají se nalézt společné znaky českých rodinných domů?

MC: Myslím, že se česká architektura ani její společné znaky definovat nedají, neexistují. Docela dobře tuto skutečnost ukázala studentská soutěž „Český / polský / slovenský / maďarský dům.“ /2 Vše sklouzlo k tomu, že všechny měly šikmou střechu a všichni si mysleli, že to je ten jejich český, polský, maďarský, slovenský domeček. V tomto globalizovaném světě se prostě nedá specifikovat místní architektura. Snad na výjimky, které mé tvrzení potvrdí - např. Švýcarsko.

Společným znakem českého prostředí může být finanční omezenost společnosti. Samozřejmě, že tato představa může být zkreslená nepublikováním luxusních realizací od renomovaných architektů, které se v zahraničí publikují běžně. Dochází tak k určitému zkreslení názoru, že architekti jsou stále u nás výrazně omezeni finančními limity.

Tím ale nechci tvrdit, že víc peněz znamená kvalitnější řešení.

Nesmíme ale zapomenout i na omezení architekta klientem. Konkrétně jeho velkorysostí, otevřeností, informovaností, poučeností. Poučených klientů je stále myslím málo, což je obrovským limitem v českém prostředí.

JT: Myslím, že se objevují klienti, kteří chtějí dům od architekta čistě ze snobismu. Nejde jim o architekturu, pouze hledají dobrou značku pro svůj dům, pro svoje image. Jaký je Váš názor?

MC: To tak asi je, bylo a bude, jak v Čechách, tak ve světě. Myslím, že to téma není. Stejně tak se v poslední době u mě v ateliéru objevila spousta lidí, ale takových relativně obyčejných lidí, kteří prostě jenom chtějí hezký dům a chápou, že jej architekt vymyslí lépe než stavební inženýr nebo oni sami. A vůbec z nich nečišel žádný snobismus. Našli si architekty podle realizací, což je běžný stav, který už dávno existuje nejen v architektuře, ale v umění obecně.

JT: Vrátíme-li se ještě ke knize 99 domů, chybí Vám v ní nějaké jméno / realizace?

MC: Je možné, že budu jmenovat jména, jejichž domy prostě nespadaly do mapovaného období. Ať je to HŠH (Hájek, Šépka, Hradečný), více realizací od Zdeňka Fránka, Suskeho, KSA (Studený, Kopecký), CMA architekti (Cikán, Melková), Kroupa, Kuzemenský, Znamení čtyř. Většinou jsou to zástupci takových „úletů“, kterých je u nás pomálu. Konkrétně třeba vila Hermína od HŠH. Z mého náhledu, bez znalosti řady souvislostí a skutečností o výběru, jsem dostala dojem, že je vše příliš seriózní a málo různorodé.

JT: Ve svém výběru v ročence /3 jste hovořila o nových „jménech“. Všechna, která jste zmínila, jsou v současnosti renomovaní architekti. Která jména byste uvedla nyní po 10 letech? Spojuje něco tvorbu těchto nových „jmen“? Často totiž tito mladí architekti se uvedou zdařilými rodinnými domy.

MC: Při práci na ročence jsem se dostala blíže k lidem, většinu informací jsem měla přímo od autorů a neposuzovala jsem jen realizace přes publikace a internet. Proto se mi podařilo objevit i nová jména, která se teprve na scénu probojovávala. Když teď někoho z mladší generace zmíním, nebude-to již žádný „neználek“. Za zmínku z mladé generace určitě stojí Opočenský Valouch architekti.

JT: Když srovnáte dílo těchto mladších architektů a zavedenějších jmen třeba z Vaší generace, myslíte, že se jejich přístup v něčem liší?

MC: Řekněme třeba H3T architekti se svými sauničkami nebo Mjölk. Jedná se o drobnosti, na kterých si můžou vyzkoušet všelijaké úlety. Připadá mi, že je to tím, že tito nejmladší ještě nedostali příležitost. I tak se jedná o úžasné věci, které ve finále můžou architekturu posunout zase někam jinam. Přijde mi totiž, že se stavění dostalo do slepé uličky. Jakoby všem došly ambice, inspirace a vše zamrzlo. I klienti chodí s tím, že chtějí již někde viděné.

Proto i tyhle malé nezatížené alternativní stavby můžou vykrystalizovat v něco jiného než je, řekněme, dnešní „mainstream“ v architektuře.

JT: Často hovoříte o pojmech služba, odpovědnost a Vaše domy charakterizujete jako rozumné, obyčejné a jednoduché. Je tohle pro Vás téma ve Vaší tvorbě?

MC: Určitě jsou to principy, se kterými ve své tvorbě zacházím. Souvisí to ale zejména s klienty. Architekt zachází často s jejich celoživotními úsporami a potom to bez odpovědnosti nelze. Často při pohledu na zahraniční realizace, kde si autoři realizují své idey bez ohledu na rozpočet, dostávám pocit, zda není ona odpovědnost příliš svazující. Záleží na charakteru každého architekta, jak se nad tuto tíhu odpovědnosti umí povznést a více se rozmáchnout. Může tím samozřejmě strhnout klienta a společně dojít k lepšímu výsledku. U mě ale převládá ona uměřenost a koncept vycházející z místa.

JT: Kde ve své tvorbě hledáte inspiraci?

MC: Největší vliv má samozřejmě místo. A možná někdy přání klienta, které musím zvážit, zda je pro ono místo vhodné či nikoli. Ne všude se třeba hodí přízemní dům, který chce stále více lidí.

JT: Budeme-li mluvit o způsobu a přístupu k navrhování, zejména v anglosaské tvorbě je populárnější konceptuální způsob, přičemž v Čechách tento způsob reprezentuje zmíněná vila Hermína nebo rodinný dům v Berouně (HŠH), kde koncept úplně dominuje nad funkčností a ovlivňuje formu. Vezmeme-li tedy tyto tři pojmy: forma versus koncept versus funkčnost. Jak je to ve Vaší tvorbě?

MC: Architekt by měl být schopen o návrhu přemýšlet ze všech stran, stále však musí vycházet z funkce pro daného uživatele. Vezměme si onu vilu Hermínu, i zde údajně klient přišel s přáním bydlet na šikmé ploše, tedy dům vyšel z klienta a jeho přání. Snad to byl jeho experiment jako uživatele - psychologa.

Spousta klientů vyhraněný názor nemá, který by tak zásadně dům ovlivnil. Potom je práce spíše s pocity, které klienti vyvolávají. Zkoumání jejich životního stylu, jejich zájem kolem domu a zahrady. Tomu se podřídí nejen uspořádání a forma, ale i materiály. Materiály jdou vždy ruku v ruce s designem domu, s jeho atmosférou.

Shrneme-li to, dům musí naplnit očekávání uživatelů. A to je vlastně pro mě téma – jaký pocit domem vyvolat.

JT: Dovolím si Vás citovat, co jste již k tomuto tématu řekla: „Myslím, že dlouhodobá diskuze o pocitech z toho, co vzniká, spíše než o tom, co se nám „líbí, nelíbí“, nakonec vede k vyváženému výsledku zcela vyhovujícímu životnímu stylu rodiny.“ /4

MC: Ano, pořád si to myslím. Způsob použití materiálů a jejich barva i povrch, a nakonec i vůně, nebo prostě takový ten dotek vyvolají pocit z toho, v čem vlastně žiji, v čem bydlím. A najít souznění těchto materiálů s lidmi mi připadá to nejtěžší. V tom, jak říkám, je to vyvolání pocitu z toho domu.

JT: Tím, co jste popsala, se zabývá obor architektonické teorie – fenomenologie.

S materiály, jeho povrchy a pocity z nich často pracuje a píše o nich Juhami Pallasmaa z Finska a také Peter Zumthor ze Švýcarska. Myslíte, že finská a vůbec švýcarská architektura mají vliv na českou tvorbu či přímo na Vás?

MC: Na mě určitě. Finskou architekturu sice moc neznám, ale mám knihu o švédských domech, což je asi velmi podobné, i když chápu, že finský a švédský je trošku něco jiného, ale jednoduše pocitově - severský dům.

Obdiv ke švýcarským architektům i ke švýcarské architektuře u českých architektů je bezmezný. Projevuje se to doslova všude. Každý chce dělat pohledové betony jako oni, byť to tady nikdo pořádně neumí vyrobit. Každý chce dělat dřevěné fasády, jako to mají oni, nebo celé dřevostavby, používat dřevo jako oni a ono to tak úplně nejde. Vliv je určitě velký.

JT: Dřevo, pohledový beton - nejsou to pouze módní materiály?

MC: Do určité míry. Je fakt, že použití betonu a dřeva jsou někdy dvě protikladné věci. Spousta klientů vyrůstala v panelových domech a měli k betonu předsudky a odmítali jej. Jako kontrast chtěli dřevo. Stále více přicházejí ti mladší, kteří více cestují a chápou, že beton může být hezká věc, až někdy chtějí betonu příliš. Ale stále jsou to nepoučené reakce. Tedy třeba nějaká ta módnost – pro ně „novinka“. Že je beton starý sto let, to už zase nevědí. Takže zde bude jistě velký vliv toho, co viděli v časopisech a knihách.

JT: A se kterými materiály pracujete Vy?

MC: V zásadě mi to je jedno. Musí se ale jednat o materiál, který je použit ve své podstatě a primární podobě, tedy nic, co pouze některý např. přírodní materiál imituje. Omítka, beton, dřevo nebo cihla, na tom nezáleží. Každý materiál ale vytváří onu zmíněnou atmosféru, a podle toho, jakou atmosféru chci v domě vytvořit, takové musím používat prostředky.

JT: Který z Vašich rodinných domů vyjadřuje nejvíce Vaše názory? Který dům je nejvíce „cajthamlová“. Čím je vlastní rukopis „cajthamlová“?

MC: To je těžký výběr. Ale vybrala bych v současné době svoji poslední realizaci – rodinný dům v Buši. V tomto domě se objevuje vše, o čem jsem již hovořila. Podařilo se zde zužitkovat všechny zkušenosti, které jsem během své praxe nasbírala. Dům vychází z kontextu místa a myslím, že i vyzařuje atmosféru, kterou klient skutečně od domu očekával. Klient měl na kvalitu výsledku nesmazatelný vliv. Možná to bylo tím, že žil dlouhá léta ve Švýcarsku.

JT: Chápu dobře, že jste měla při navrhování volnou ruku a klient Vám důvěřoval?

MC: Měla jsem zde opravdu možnost vyzkoušet si nová řešení, za kterými klient stál a byl ochoten podstoupit riziko neprověřeného s cílem lepšího výsledku. Bez větší znalosti těchto neotřelých detailů se může dům z dálky jevit jako obyčejná „dřevěná bednička“, kterých je na světě spousta.

K předchozí otázce bych ještě zmínila rodinný dům v Bořeňovicích, kde je již z pohledu na fotodokumentaci zřejmé, že se dům vymyká svým konceptem, že se zde pracuje s využitím starých materiálů ze samotného místa, že se jedná o nový dům v klasickém prostředí.

JT: Ve své kariéře jste měla možnost pracovat s Martinem Rajnišem. Jak byste hodnotila jeho poslední období tvorby dřevěných konstrukcí?

MC: Asi nejjednodušší odpověď by byla: Neptejte se mě na Martina Rajniše. Ale vážně. Myslím si, že je to jedna z dalších mnoha poloh Martina Rajniše, který je geniální, dokáže lidi nadchnout a strhnout. V této poloze, ve které se právě našel, přenesl ony „čtverečky“, které kreslí celý život, z papíru do prkýnek. Tato poloha má samozřejmě nějaký limit. Celé to začalo poštovnou na Sněžce, kdy se původní princip ze staveb hrání a věží, tedy skládačky a cvičení pro studenty, přenesl do seriózního stavění. Stala se tak z toho pouhá póza. Myslím, že ji bude ještě nějaký čas prosazovat, než vyrazí na další cestu kolem světa. Martin je opravdu jedinečná kapitola české architektury.

JT: Ovlivnil Vás nějak Martin Rajniš nebo jiná osobnost, kterou jste během své profesionální dráhy měla možnost poznat?

MC: Na obhajobu Martina Rajniše musím uznat, že je to člověk s obrovským nadšením, které dokáže přenášet na okolí a vzbuzovat zájem. Je to až pedagogické. Pamatuji se, že jednou v autě vozil zábradlí ke své realizaci. Nedokázala jsem pochopit, proč má architekt v autě zábradlí na dům, ale to bylo to jeho nadšení pro věc, která se musí dělat naplno se vším zaujetím, se všemi úskalími, prostě se vším všudy. Tím mě ovlivnil.

JT: A je ještě někdo, kdo vás ovlivnil?

Již během mých studií působil jako asistent Michael Klank. Svým nadšením dokázal vždy vyburcovat. Dělal televizního moderátora a u televize zřejmě zůstal.

Samozřejmě, že Lev Lauermann s jeho stavařskou poctivostí. Dokázal výsledku věnovat všechnu energii, což někdy architektka Alena Šrámková označuje jako nemravně mnoho energie vynaložené na domy. Ale on byl jasným příkladem, že architektura není jen o tom, namalovat „krásný domeček“.

JT: Od koho byste si nechala postavit rodinný dům, kdybyste si ho nemohla navrhnout sama?

MC: To je těžká otázka. Ze současných se mi těžko vybírá, pokud bych mohla z těch starších, nežijících, tak potom Mies van den Rohe.

JT: Zvolila jste autora, jehož vila, jedna z nejdůležitějších vil 20. století, stojí právě u nás - vila Tugendhat v Brně. Co si myslíte o „zatížení“ českých architektů právě obdobím vzniku této vily – funkcionalismem?

MC: Není na co jiného navázat. Jako zdroj inspirace si často namísto prohlížení současných staveb otevřu starou knihu s funkcionalistickými domy. Funkcionalismus mi přijde inspirativní v prostorových konceptech vstupních podlaží. Ložnicové patro bylo vždy skromné, až sociální, zřejmě tradice „chudého“ českého prostředí. V kontextu Evropy ale nic neobvyklého, i současné švýcarské domy jsou v půdorysech bez velkorysosti ve srovnání s americkou tvorbou.

Právě velkorysost amerických domů – bungalovů pokládám za velkou inspiraci, zejména 40. a 50. léta, která vlastně v české architektuře rodinných domů chybí.

JT: Evropa je malá, není zde americká nekonečnost.

MC: To ano, ale vezmeme-li si inspiraci z amerického prostředí a jejich inklinaci k rozmachům, což následně uzpůsobíme místnímu prostředí, může to přinést protipól evropské umírněnosti, která možná pramení z nedostatku místa.

JT: Děkuji za rozhovor

-

Bibliografie:

CAJTHAMLOVÁ, M.‚ 2002. Česká architektura 2000 - 2001.. Praha: Prostor. 80-902736-7-X.

ČAPKOVÁ, I. et al.‚ 2006. České bydlení DOMY: 77 rodinných domů z let 1989-2006.. Praha: Prostor -architektura, interiér, design. ISBN 80-903257-9-3.

JIRKALOVÁ, K.‚ 2008. Člověk nesmí zpanikařit: Rozhovor s Markétou Cajthamlovou. ERA 21. 2008. Brno: ERA Média, č speciál 08, s. 8-12. ISRC 1801-089X.

MACHÁČEK, J.‚ 2012. Sedm otázek pro Markétu Cajthamlovou. Architekt. Praha: JULIUS MACHÁČEK-KABINET, č 5-6, s. 54-55. ISSN 0862-7010.

STEMPEL, J. a J. TESAŘ‚ 2012. 99 domů.. Praha: Kant. ISBN 978-80-7437-078-6.

TLACHOVÁ, Z.‚ 2010. V režii Markéty Cajthamlové. Domov. Praha: časopisy pro volný čas, s.r.o., č 07, s. 78-81. ISSN 0012-5369.

ZAVADIL, P.‚ 2012. Šikmá střecha na soudobý dům nepatří. Dům a zahrada. Praha: Pineland a.s., č 07, s. 88-91. ISSN 1211-7374.